Otec Pio: velký dar dnešnímu člověku. Pro něho je Ukřižovaný živým

Autor: Mons. Emanuele Tagliente, vikář institutu Servi della Sofferenza; přednáška: Brno – 21. září 2013

Ve světě svatosti, přítomné v Církvi v této poslední době, vystupuje mimořádným způsobem postava otce Pia z Pietrelčiny, Stigmatizovaného z Gargána, který se narodil 25. května 1887 a vstoupil do nebe 23. září 1968, přesně před 45 lety. Pro ty, kdo ho poznali osobně, a já jsem jedním z těchto šťastných, nebylo těžké vytušit na jedné straně velikost tajemství, které se v tomto pokorném synovi sv. Františka skrývalo, a na druhé straně dar sebe sama, který otec Pio neustále zdarma dával, okamžik za okamžikem, Ježíši a bratřím.

Pán učinil v otci Piovi viditelnými znamení svého ukřižování, ale uchovával skrytým přede všemi, i před ním samým, jeho tajemství, jak on sám napsal: „jsem tajemstvím sobě samému“.

Ve své knize: „Otec Pio, můj otec“ píše Mons. Pierino Galeone: „Viděl jsem v něm vždy a pouze Ježíše, viděl jsem ho před satanem, viděl jsem ho plakat za hříšníky a vždy jsem ho viděl, jak otcovsky dává úlevu trpícím na těle a na duchu“ (str. 10).

 

Otec Pio je velký svatý, avšak nejen proto, že měl stigmata jako Ježíš, ani pro mnohé další mystické jevy, kterými byla jeho osoba obdařena, nebo pro nesčetné zázraky, které se mu připisují.

Otec Pio je velký světec především proto, že heroickým způsobem uplatňoval všechny teologální ctnosti (víru, naději a lásku) a ostatní kardinální a lidské ctnosti (moudrost, statečnost, spravedlnost, mírnost, poslušnost, čistotu, pokoru, chudobu). Heroismus byl pro otce Pia jediný způsob žití.

Miloval Církev a byl jí slepě poslušný, i tehdy když od něho žádala největší zřeknutí: přerušení výkonu služby zpovídání a veřejného slavení mše svaté.

 

Jak to, že vždy říkal Ježíši „ano“?

Víra je jedinou odpovědí, jak řekl Jan Pavel II. v den jeho beatifikace, 2. května 1999: „Co bylo životem tohoto pokorného syna sv. Františka, ne-li vytrvalé cvičení víry, posílenou nadějí v nebe, kde mohl být s Kristem?“.

„Víra – cituji opět Mons. Galeoneho – byla v otci Piovi počátkem, základem a kořenem jeho božské intimity. Myšlenky, slova a skutky otce Pia nebyly ničím jiným než myšlenkami, slovy a skutky Ježíše. Otec Pio  a Ježíš byli jako jedno... Byli jsme všichni přesvědčeni, že Ježíš byl natolik živý, přítomný a činný v otci Piovi, že v něm jedinečným způsobem zpřítomňoval svou tvář a své autentické chování“ (str. 21-22).

Tak i Jan Pavel II.: „Kdo přijížděl do San Giovanni Rotondo, aby se zúčastnil jeho mše, aby ho požádal o radu nebo se vyzpovídal, spatřoval v otci Piovi živý obraz trpícího a vzkříšeného Krista. Na tváři otce Pia zářilo světlo vzkříšení“.

 

V dějinách svatých se někdy stává, že právě díky jejich jedinečným charismatům jsou předmětem pokořujících nedorozumění, lékařských vyšetření a kanonických vizitací, které jsou příčinou velkých morálních a duchovních utrpení. Když se tak stane, poslušnost se stává ohněm očištění a postupného připodobnění Kristu. Tak tomu bezpochyby bylo u otce Pia. A právě kvůli takovým nesmírným utrpením se stal schopným přitáhnout tolik duchovních dětí ze všech koutů světa, aby je nasměroval k svému božskému Ženichu, Ježíši.

Otec Pio byl podroben 27 kanonickým vizitacím; rozumíme-li však na jedné straně, jaký zmatek muselo způsobovat otci Piovi, že byl neustále předmětem zkoumání, na druhé straně děkujeme prozřetelnosti, která to dopustila a umožnila nám tak „číst“ podivuhodné a mimořádné stránky nejdůvěrnějších vyznání, která otec Pio svěřil apoštolským vizitátorům.

Především bych chtěl citovat výpověď, kterou učinil J. E. Mons. Raffaellu Carlu Rossimu v květnu 1921, kdy otec Pio sám vyjevuje, co se stalo toho významného dne 20. září 1918, kdy mu tajemná bytost v bolestné extázi vtiskla rány Pánova ukřižování a konečně mu vyjevila, jaké bude jeho poslání: mít účast na Kristově utrpení ve prospěch spásy bratří.

Cituji doslova: „20. září 1918 po slavení mše svaté jsem se zdržel, abych vykonal povinné díkůčinění v chóru. Najednou mne přepadlo velké chvění, které pak vystřídal klid, a uviděl jsem našeho Pána v postoji toho, kdo je na kříži, ale nevšiml jsem si, zda měl kříž, a naříkal si nad tím, že lidé neodpovídají (na jeho milosti), zvláště ti, kdo jsou mu zasvěceni a kterým dává nejvíce milostí. Odtud bylo vidět, že trpěl a že toužil připojit duše ke svému utrpení. Zval mě, abych se nechal proniknout jeho bolestmi a rozjímal o nich a zároveň se staral o spásu bratří. Poté jsem se cítil plný soucitu pro Pánovy bolesti a tázal jsem se ho, co mohu dělat. Uslyšel jsem tento hlas: „Připojuji tě ke svému utrpení“. Když vidění zmizelo a znovu jsem procitl, uviděl jsem zde tato znamení, ze kterých kapala krev. Předtím jsem neměl nic“ (F. Castelli, Otec Pio vyslýchán – tajná autobiografie, str. 220).

Tyto rány střežil otec Pio žárlivě na svém těle padesát let. A já jsem je viděl, políbil jsem je, jeho ruce s ranami se mě dotkly, požehnaly mi, udělily mi rozhřešení.

I já patřím mezi ty, kdo byly tímto mimořádným mužem mocně přitáhnuti; v jeho blízkosti se vdechovala vůně nebe. Během zpovědi jsem viděl jeho oči, v krátké vzdálenosti ode mě, které mne pronikaly jako zářivá světla a nenechávaly prostor nejmensímu stínu slabosti; přitom jsem vnímal jeho namáhavé dýchání, které vycházelo z bolestivé hrudi. Viděl jsem v něm trpícího Ježíše, žárlivého na své utrpení, jen když mohl zachránit duše službou svátosti smíření.

Jan Pavel II. v homílii při kanonizaci, 2. června 2002 s mimořádnou jasností zdůrazňuje: „A není to právě «chlouba kříže», co nejvíce září v otci Piovi? Jak aktuální je spiritualita žitá pokorným kapucínem z Pietrelčiny! Naše doba potřebuje odhalit její hodnotu, aby se srdce otevřelo naději“.

 

Z dopisů otce Pia vysvítá jeho velká láska ke kříži a k utrpení:

„Já si vůbec nepřeji, aby mi kříž byl ulehčen, protože trpět s Ježíšem je mi drahé; když kontempluji kříž na Ježíšových ramenou, cítím se posilněn stále víc a jásám svatou radostí“ (Ep., I., str. 303).

„Ano, miluji kříž, pouze kříž; miluji ho, protože ho vždy vidím na Ježíšových ramenou. Nyní Ježíš dobře vidí, že celý můj život, celé mé srdce je obráceno k němu a k jeho bolestem“ (Ep. I., str. 335).

„Neboj se, já tě nechám trpět, ale dám ti k tomu také sílu – opakuje mi Ježíš. Přeji si, aby tvá duše byla očišťována a zkoušena každodenním a skrytým mučednictvím“ (Ep. I, str. 339).

 

„Jak je sladké, otče, jméno kříž! Zde, u nohou Ježíšova kříže, se duše odívají světlem, zapalují se láskou; zde si nasazují křídla, aby se pozvedly k nebeským letům. Ať je tento kříž i pro nás vždy lůžkem našeho odpočinku, školou dokonalosti, naším milovaným dědictvím“ (Ep. I., str. 601-602).

 

Zpovědnice a oltář byly jeho oblíbenými místy

Mši svatou sloužil až do posledního dne svého života, v 50. výročí stigmatizace.

Zpovídal až do posledního dne svého života, ještě ráno 22. září 1968. To ráno tam nebyl žádný penitent, protože když bratři kapucíni viděli, jak je otec Pio velmi unaven, poslali všechny pryč. Když přišel do kaple, zarmoutilo ho to, a tak jeden bratr pohotově řekl: „Otče, potřebuji se vyzpovídat”. A tak se uklidnil.

Chtěl se až do posledního dechu svého života darovat Ježíši v eucharistické oběti a ve svátosti smíření.

 

Otec Pio setrvával v neustálé modlitbě, ve dne i v noci, ba dokonce byl zosobněnou modlitbou, která ho činila naprosto v důvěrném a trvalém spojení s Bohem. Rád o sobě říkal, že je „ubohým bratrem, který se modlí“. Byl přesvědčen o moci modlitby, kterou měl za zbraň proti zlému duchu, založil modlitební skupiny, které jsou rozšířeny po celém světě a nadále pokračují ve spiritualitě otce Pia.

 

Avšak otec Pio byl také gigantem lásky. Nešetřil energií, když vycházel vstříc materiálním potřebám bratří, především těch, kteří trpí na těle a na duchu. Z jeho srdce hořícího láskou k bližnímu se zrodil Dům úlevy v utrpení, prvotřídní nemocnice, kde se uplatňovala humánní medicína a kde vztah s nemocným byl zaměřen na vřelou starostlivost a srdečné přijetí.

Je třeba říci, že otec Pio se už dříve pokusil realizovat nemocnici v San Giovanni Rotondo, která však neměla úspěch a byla předčena současnou nemocnicí Domem úlevy. To je další velký zázrak otce Pia!

 

Otec Pio se nechal zcela uchvátit Kristem a může říci se svatým Pavlem: „Byl jsem ukřižován s Kristem, už nežijí já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20). Stigmata, která poznačovala jeho tělo, ho intimně spojila s Ukřižovaným – Vzkříšeným.

A tedy, otec Pio je toto všechno: je památkou bolestného umučení Páně, ale také jeho slavného vzkříšení.

Otec Pio ve své osobě zpřítomňoval Ježíše, a to Ježíše ukřižovaného. Jeho krev každodenně prolitá, jeho slzy za hříchy světa, jeho sklánění se k hříšníkům a potřebným nám dávají vědomí velkého daru, který nám nebeský Otec dal, když vzbudil tak velkého prostředníka, zářivý příklad pro náš život z víry, mocného přímluvce za naše prosby před Bohem.

Jednou, když otec Pio o něco prosil, Ježíš mu odpověděl: „Jak mohu říci ne tomu, kdo mi nikdy nic neodmítl?“.

„Zůstával spojen s Ježíšem, a tak hleděl vždy do hlubin lidského dramatu, a proto se obětoval a obětoval také svá mnohá utrpení a uměl se strávit péčí a úlevou nemocným; to je privilegovaným znamením Božího milosrdenství, jeho království, které přichází, ba dokonce které je již ve světě, vítězství lásky a života nad hříchem a smrtí. Vést duše a dávat úlevu v utrpení – tak lze shrnout poslání sv. Pia z Pietrelčiny, jak o něm řekl služebník Boží, papež Pavel VI: „Byl mužem modlitby a utrpení“ (Kapitulním otcům kapucínům, 20. února 1971)“ (Benedikt XVI., San Giovanni Rotondo, 21. června 2009).

Když večer otec Pio odcházel do své cely, my, jeho duchovní děti, jsme se shromažďovali pod jeho oknem a zpívali jsme, abychom se s ním rozloučili. On se ukázal v okně, zamával bílým kapesníčkem, aby nás pozdravil a požehnal nám.

Dnes pomysleme, že se ukazuje z okna nebe, a prosme o jeho požehnání, aby nás zachoval jako své pravé děti.

On je stále mezi námi!

Mons. Emanuele Tagliente