Struktura milosrdenství

Autor:  Mons. Pierino Galeone, Padre; Slovo Padre z časopisu Servi della Sofferenza 2016/2

Milosrdenství je trpící láska; milovat znamená chtít dát druhému dobro; trpící znamená buď dát druhému dobro, které nemá, nebo zříci se dobra s cílem dát ho druhému. Tedy milosrdenství je přímé, když se zřekneme nějakého dobra, trpíme kvůli tomu, a dáme ho někomu jinému. Nepřímé milosrdenství je, když se modlíme, trpíme, abychom od Pána obdrželi to dobro, které druhému chybí: obrácení, pokoj, záchrana povolání.

Milosrdenství je strukturou zasvěcených duší, kněží i laiků.

My máme strukturu, kterou je láska, protože jsme-li k obrazu a podobě Boha – který je láska – jsme láska. A protože láska má tyto tři základní prvky – chtít, dar a druhý – tedy bližní a všichni tvorové – abychom prokazovali trpící lásku, musíme prokazovat milosrdenství.

Milosrdenství je potřebnější než dech pro život; je nezbytné nejen pro duchovní komunitu, nýbrž pro všeobecnou církev, pro celé lidstvo a pro celé tvorstvo.

Všichni jsme obdařeni láskou, avšak tato láska – to znamená chtít dát druhému dobro – je bohužel narušována ne-láskou, tedy satanem, světem a vlastním já. A souhrn těchto narušení vypočítává svatý Jan, který říká, že tato narušení přicházejí od světa, přicházejí lpěním na potěšení těla a na dobrech tohoto světa, a přicházejí také z pýchy, lpěním na vlastním já. Lpění je žárlivost udržet pro sebe dobro, Proto je lpění žilním systémem žádostivosti světa, je sobectvím, je pýchou života, jak duše, tak těla i dober nějakého člověka.

Pokud člověk na něčem lpí, samozřejmě je tím zcela potřeno milosrdenství, trpící láska. A když člověk na něčem lpí, je sobecký a pyšný, nemůže být žádná jednota, žádná komunita, nejenom duchovní, nýbrž ani občanská.

Milosrdenství lze rozlišit těmito kategoriemi: mít – tzn. mít milosrdenství vůči sobě samému – a dávat.

Jak se žije láska k sobě samému? Protože život je v duši a duše je rozum a vůle, je třeba mít milosrdenství se sebou samým; je třeba nechat trpět svou mysl, svá mínění před Boží vůlí; je třeba sklonit vlastní rozum z lásky k Božímu slovu, a tedy mít milosrdenství se sebou samým, přijímat toto utrpení z lásky k Ježíši. Konáním Boží vůle, obětováním vlastního uvažování, obětováním vlastní vůle člověk obohatí svůj rozum, své uvažování Božím slovem, Božím Duchem a životem.

Odměnou těchto zřeknutí je blaženost. Chce-li někdo mít své mínění pro sebe, mít pro sebe své uvažování, své volby, svou vůli, toto mít pro sebe se stává sobectvím, stává se pýchou života a vylučuje milosrdenství. Stejně tak je třeba mít milosrdenství vůči svému tělu. Milosrdenství je spojení utrpení s láskou. Je třeba se zříci všeho, co předchází, doprovází nebo následuje po všem, co může být žádostivostí těla: vnitřní smysly, vnější smysly, samotná sexualita; ale ještě více tělesná postava musí být oděna, zakryta pláštěm milosrdenství. Jak? Zřeknutím se všeho, co není v souladu se střídmostí, s podstatnou ctností, o které mnohokrát hovoří sv. Petr: spravedlnost, statečnost, obezřetnost, umírněnost.

Umírněnost není lehká ctnost. Ze čtyř kardinálních ctností je tato nejdelikátnější. Umírněnost má jediný pramen, kterým může být měřena, a to je láska ke Kristu a k duším.

Umírněnost bez lásky k Ježíši a k duším není možná. Někdy je třeba být umírněný jak ve spaní, tak v oblékání, v úpravě své postavy, své osoby, která má více vyzařovat Boží království než věci tohoto světa – je to trvající utrpení, avšak z lásky. A když je spojeno utrpení s láskou, je to milosrdenství.

Stejně tak i mít. Je iluzí myslet si, že prokazuji milosrdenství, když mám vše, co potřebuji, a nic mi nechybí: auto, mobil, letní šaty, zimní šaty, noční šaty, svetřík atd... Lpění na dobrech se neodstraní, nevyřeší se tím, že dám, čeho mám nadbytek! Když nám nic nechybí, čeho jsme se vzdali? Čeho jsme se zřekli? Co jsme z lásky dali Ježíši?

Pokud je uvnitř, ve struktuře, milosrdenství ve způsobu dívání se, usmívání se, mluvení, chování, bude také radost, blaženost trpět v lásce k bližnímu.

Když dáváme druhým, umíme zvolit to, co chybí dětem, nemocným trpícím? Nemáme nic? Máme srdce. Můžeme dát slovo, pokoj. Dávat, dávat druhým. Jak je možné mít milosrdné srdce, abychom byli podobni Ježíši, máme-li srdce velmi spoutané a vůli velmi otevřenou věcem světa, přehnaným lpěním na vlastních citových náklonnostech, na svých smyslech?

Když není milosrdenství, není láska, není zasvěcení, není jednota ani společenství ani komunita! Milosrdenství je duší Božího království, které je královstvím duchovním. Kristův duch do nás vstupuje skrze milosrdenství! Boží království je královstvím milosrdenství, které žije z milosrdenství a přivádí druhé k životu z milosrdenství skrze skutky tělesného a duchovního milosrdenství.

Děti moje, říkám vám to srdcem: milujte se víc, osobně, milosrdnou láskou, zříkejte se svého mínění, svého způsobu uvažování, to vše z lásky k Ježíši, abychom Ježíšovu lásku sdíleli s bratry a sestrami, s dětmi, s druhými. Toto sdílení je vůní květu milosrdenství. Je krásné být milosrdnými, je to sladké. Protože v milosrdenství je cítit vůni Boží lásky, Ježíšovy lásky, protože jeho láska k nám je láska milosrdná. On nám dal účast na své lásce. A naše milosrdná láska nám umožňuje milovat utrpení, milovat svá zřeknutí a zřeknutí druhých, a činí nás blaženými. Musíme věřit! Je to tak, řekl to On – Bůh!

Ale my nevěříme tomu, co říká Ježíš; věříme víc svému uvažování, svým volbám, svým náklonnostem, svým smyslům, lpění, svým věcem, svému šatníku, svému autu...

Začněme v Roce milosrdenství revidovat trpící lásku k nám samotným, aby konečně vytryskla skrze skutky milosrdná láska vůči druhým, protože toto mít rád druhé se nekonkretizuje bez zřeknutí, bez utrpení, jak to činil Ježíš na kříži. Z lásky se zřekl nikoli svého božství, nýbrž zřekl se uznání, že je Bůh, že je Kristus, že je Král! Zřekl se dokonce uznání, že je velkým dobrodincem, Spasitelem světa! Zřekl se všeho: zřekl se své Maminky, zřekl se svého těla; a jeho hlava korunována trním, byla korunována všemi zřeknutími: v uvažování, ve způsobu myšlení, ve způsobu chtění...

Vytrpěl zřeknutí, avšak z lásky. Ježíšovo milosrdenství na kříži přemohlo svět. Nejen to, avšak tuto trpící lásku Ježíš sdělil nám, abychom se navzájem milovali. Navěky – protože milosrdenství trvá navěky – zůstane trpící láska s Kristem, skrze Krista a v Kristu ve všech těch, kteří se v nebi budou radovat z plodů Božího milosrdenství.