Autor: Mons. Pierino Galeone, Padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2009/8
Bůh je láska. Velikost Boží lásky je dána vzácností jeho daru. Kněz je tím nejvzácnějším darem Boží lásky, protože skrze něj sdílí Bůh člověku svůj život, svou lásku a věčnou spásu. Bez kněze by nebylo nikoho, kdo by člověku zprostředkoval věčnou spásu.
Mimo kněze skutečně není nikdo, kdo hlásá Boží slovo, vysluhuje svátosti, vede Boží lid k víře, poněvadž Ježíš řekl: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“. Bez kněze by byl Boží lid roztroušen, nerodily by se nové Boží děti a lidé by se již neuznávali za bratry. Bez kněze by nebyl uznán Bůh jako Otec, Ježíš jako Syn Boží a Spasitel světa, Panna Maria jako Matka a církev jako svátost spásy. Kněz je „bleskosvod světa“, protože eucharistickou obětí i nadále utišuje Boží spravedlnost, zajišťuje vylití Božího milosrdenství a prodlužuje v čase a prostoru službu vykoupení.
Tajemství kněze je podobné eucharistickému tajemství, protože Kristus knězi svěřil svá konsekrační slova, kterými se On svátostně zpřítomňuje jako pokrm pro duše, v Těle, Krvi, Duši a Božství. Ježíšova slova, která byla knězi svěřena příkazem, a reálná Ježíšova přítomnost jsou jedinečným, velikým tajemstvím víry. Kdyby nebylo kněze, nikdo by nemohl vyslovit konsekrační slova a kdyby nebylo Ježíšových slov, která kněz vysloví, nebyla by možná reálná přítomnost Ježíše v eucharistii – jako oběť a jako pokrm pro duše. Otec Pio říkával, že svět by se mohl udržet bez slunce, ale ne beze mše, a tedy bez kněze.
Ježíš svěřil knězi veškerou svou moc, kterou získal od Otce a učinil jej tak „všemohoucím“ – vzhledem ke spáse. Knězi Bůh svěřil svou Boží moudrost, prostřednictvím „moudrosti kříže“, která byla zjevena Ježíšem Ukřižovaným – Vzkříšeným. Knězi byla svěřena božská Oběť, odpuštění hříchů, Boží milosrdenství a klíč od brány Nebeského království. Knězi svěřil Bůh Otec Syna, Ducha Svatého a církev. Kněz uskutečňuje mocí, kterou obdržel od Ducha Svatého, v běhu staletí manželské sjednocení mezi Kristem – Ženichem a církví – nevěstou, ve slavném ztotožnění mystického těla. Bůh svěřil knězi celé tajemství Krista, které v Něm bylo skryto již od věčnosti: budování, vítězství a slávu Božího království a pád, porážku a věčnou zkázu satanova království. Identita kněze je z toho důvodu univerzální a věčná.
Kněz je „vyvolený“ k lásce Boží a k satanově nenávisti. Není možné, aby už Nebeský Otec nedaroval kněze církvi, která byla založena jeho Synem a podobně je také nemožné, aby nevěrnost kněží způsobila definitivní převahu satanova království. Ježíš jistě zaručil konečné vítězství a ne-převahu satanova království. Ježíš však nedal záruku nemožnosti dočasné převahy satanova království během toku světových dějin. Bohužel se zdá, že svět se svými žádostivostmi převažuje nad „světem církve“: úbytek povolání, nevěrnost kněží, lhostejnost vzhledem ke svatosti a kněžské službě, rozšířená mezi Božím lidem, snadné mediální matení a vzrůstající nestoudnost nepřátel Krista a církve – to vše působí v současném světě obavy ohledně kněžské služby.
Duch Svatý posvětil Krista a posvěcuje i nadále v Kristu kněze a zasvěcené osoby. Boj světa proti kněžím je rovnocenný boji proti zasvěceným osobám. Sekularismus jako buldozer drtí ty, kdo se zasvětili Pánu a mnohé zasvěcené osoby ochuzují církev a lidstvo o zjevné úsilí ve společném poslání spásy. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. provolávali a volají do světa, že nemají mít strach být věrnými Kristu, protože s Ním nemají co ztratit, naopak mohou všechno získat. Dnes se zdá, že zjevné pokoření víry a morálky je porážkou Krista a církve. Avšak z Kristova pokoření na kříži se zrodilo slavné potomstvo, předpovězené Nebeským Otcem v pozemském ráji, potvrzené Abrahamovi, prorokované Izaiášovi a vzpomínané Pannou Marií ve chvalozpěvu Magnificat.
Také za doby Ježíše, který spal na loďce apoštolů (prvotiny církve), se strhla tak zběsilá bouře, že hrozilo ztroskotání. Ustrašení učeníci vzbudili Ježíše a snažně jej žádali o záchranu před větrem a bouří. Mistr se postavil, utišil vítr, takže zavládlo bezvětří, ale rovněž utišil jejich křik, když je pokáral za jejich malou víru. Dnešní katolický svět, který se nachází na loďce Petrova nástupce, je ustrašen větrem a bouří, která běsní proti Kristovu zástupci, nástupcům apoštolů a zvláště proti katolickému kněžství. Papež chtěl v mnoha proslovech utvrdit identitu kněze – poslušností víře a praxí morálky, typické pro jeho stav.
Tento historický okamžik Krista a církve potřebuje velkou víru celého katolického světa, která má doprovázet křik krve nevinných dětí, křik krve nových mučedníků církve a úpěnlivou modlitbu svatých, vyskytujících se po celé planetě. Víra má jedno jediné svědectví: poslušnost Bohu, Kristu a církvi. Toto je víra, která spasí. Kdo má víru, tomu není nic nemožné. Církevní svět ať kněze neposuzuje, ať nekritizuje jejich slabosti, ale ať se spíše shromáždí u oltáře a modlí za kněze, aby ti dobří zůstali věrnými a ti méně dobří, aby se znovu vrátili k věrnosti Kristu a církvi. Nenechme se dnes pokárat Ježíšem: „Malověrní, proč máte strach? Já, Vzkříšení a Život, zůstávám stále s vámi až do konce světa“.