Autor: Mons. Pierino Galeone, Padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2010/3
Roztržitost je opakem přitažlivosti. Modlitba směřuje ke společenství s Bohem, jímž se má nechat duše přitáhnout. Hnutí přitažlivosti pak pochází ze vzájemné lásky Boha a modlící se duše.
Nechtěná roztržitost nebrání přitažlivosti lásky. Chtěná roztržitost však poškozuje též schopnost lásky a účel modlitby – společenství s Bohem. Zlý duch nenávidí Boha a také každého, kdo chce být ve společenství s Ním, a to jakýmkoli prostředkem, zvláště modlitbou, která obzvláště směřuje ke sjednocení se s Ním. Není tedy divu, když se duše během modlitby setkává s nejrůznějšími roztržitostmi, které nejsou cílem samy o sobě. Jejich cílem je vzdálit duši od přitažlivosti Boží lásky a od společenství s Ním. Vzdálení od Boží lásky totiž způsobí izolovanost duše. Když se jednou podaří ďáblovi, který je silnější než duše, jakýmkoli druhem roztržitosti (špatné myšlenky, starosti, neužitečné myšlenky) izolovat duši od Boha, nejenže jí zabrání lásce a Boží přítomnosti, ale také ji sevře záplavou roztržitostí, které dovrší izolaci, a to prostřednictvím nesnáze, únavy, omrzelosti a ospalosti. Člověk už nenachází čas pro modlitbu a snadno ji odloží na nejisté zbytky denního času, na práh odpočinku.
Účelem nechtěných roztržitostí je vzdálení od Boží lásky a mimoto také upuštění od modlitby, která je účinným nástrojem Boží přítomnosti po boku modlící se duše. Potíž roztržitostí může modlící se vyřešit úsilím, které udržuje živou a životaschopnou lásku, směřující ke sjednocení a společenství s Bohem. Úsilí neustat v modlitbě projevuje především vůli být ve společenství s Bohem a pak také nezájem o roztržitosti, které přicházejí. Na odolnost úsilí ze strany duše dotírá zlý duch ještě větším naléháním různými roztržitostmi, které však nesmí zneklidnit toho, kdo se modlí, protože duše má věřit, že Bůh je vedle ní a zajistí překonání jakéhokoli útoku. Takovéto vytrvalé úsilí duše v modlitbě je provázeno Boží mocí, a proto nebude moci mít satanova síla nikdy převahu.
Je sice pravda, že zlý duch nepřestane útočit naléhavostí roztržitostí na úsilí toho, kdo se modlí, avšak když věří, Bůh, který je Všemohoucí Silou, nikdy nedopustí, aby bylo nějaké modlící se dítě násilně vytrženo z jeho společenství lásky. Nemějte strach z roztržitostí jen tehdy, když se jim nepodaří připojit vůli, aby se staly chtěnými. Jedná-li se o nechtěné roztržitosti a nadále trvá úsilí jim odolávat, stávají se důvodem větší lásky k Bohu a rozhodným odmítnutím izolace, pocházející od zlého ducha.
Věrnost v úsilí toho, kdo se modlí, je zárukou stálé přitažlivosti lásky Boha, který s potěšením přebývá v modlící se duši, aby vytvořil ducha modlitby. Základem toho je víra, naděje a láska, díky nimž žije duše neustále v Boží přítomnosti, která v ní působí překvapující divy lásky, v poslušnosti Bohu a v lásce k bratřím. Duch modlitby tak vede k neodolatelné a neúnavné lásce modlitby, která jediná může uskutečnit Ježíšovo přikázání „neustále se modlete“, bez přerušení, v jakémkoli denním okamžiku, bez potřeby formulací.
Kněz a každý zasvěcený se má stát jako Ježíš, svatý František a otec Pio nejen prostým „orans“ (modlícím se), nýbrž „oratio“ (modlitbou) navždy, ve spojení s Ježíšem v nebi „semper interpellandum pro nobis“ (který se za nás neustále přimlouvá).