Překlad homilie J. E. Mons. Michela Castora
(publikováno v časopise Servi della Sofferenza, 2010/8, s. 74-77)
Nejdražší otče Pierino, bratři a sestry v Kristu, eucharistická liturgie, kterou dnes obzvlášť slavnostně celebrujeme, má být díkůvzdáním Pánu za 60 let kněžství otce Pierina. K tomuto významnému výročí byla připravena řada celebrací, které několik dní po ukončení Roku kněží nabízí reflexi o úloze kněze v církvi.
Naše úvaha má tohoto večera před sebou jako mistra Ježíše Dobrého Pastýře a jako mimořádný vzor sv. Pia z Pietrelčiny, jehož sté výročí kněžství si právě letos připomínáme.
S radostí vidím, že jsou zde přítomny také Modlitební skupiny otce Pia, které zvlášť srdečně zdravím. Je nás zde shromážděno mnoho kolem oltáře ke sborové modlitbě, která se sjednocuje se zpěvem Magnificat otce Pierina. A všichni společně – rodinní příslušníci, duchovní děti a přátelé – chceme vyjádřit také své díky jemu za dlouhá léta, která prožíval ve službě Bohu a církvi, ve znamení věrného a velkodušného svědectví.
Pokud jde o mne, s radostí jsem přijal pozvání, abych zde byl dnes s vámi, abych mohl osobně vyjádřit otci Pierinovi svůj uctivý a bratrský obdiv. Poprvé jsem otce Pierina, jeho formaci a jeho spiritualitu poznal před nějakým časem při četbě známé autobiografické knihy „Otec Pio, můj otec“, kterou jsem četl se zájmem a vnitřním zápalem. Okamžitě mi bylo jasné, že kněžství otce Pierina bylo zformováno srdcem otce Pia, srdcem proniknutým láskou.
Když mi pak z vůle Svatého otce bylo svěřeno vedení církve Manfredonie-Vieste-San Giovanni Rotondo, vnímám, že vztahy s Padre a institutem Servi della Sofferenza se zintenzivnily, naše cesty se přiblížily a naše přátelství vzrostlo v úctu a vzájemnou podporu. Z hloubi srdce za to Pánu děkuji.
Nejdražší, dnes se ptáme: Co je to kněžství? Kdo je to kněz? Svatý otec Benedikt XVI. se vyslovil během mše k ukončení Roku kněží na Svatopetrském náměstí takto: „Kněz není pouhým držitelem úřadu jako ti, kteří jsou zapotřebí v každé společnosti, aby mohla fungovat… Kněžství tedy není pouhý „úřad“, ale svátost: Bůh si slouží ubohým člověkem, aby byl jeho prostřednictvím pro lidi přítomen a jednal k jejich prospěchu. Tato smělost Boha… je něčím vskutku obrovským, co je skryto za slovem »kněžství«“.
Apoštol Pavel v prvním listě Timoteovi (srov. 1 Tim 1, 12) děkuje Pánu, který jej uznal za hodného důvěry, když ho povolal ke službě. On vyznává svou nehodnost a chválí Pána za jeho milosrdenství: „A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila… avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost“ (1 Tim 1, 14.16). Kněz je pokorný nástroj v Božích rukou. Poslání, které je mu svěřeno, je poklad, přímo dar, který překonává veškeré zásluhy i jeho lidství, které je stále nepřiměřené, je jako hliněná nádoba, která je křehká a připravena popraskat, jestliže se s ní nezachází s pokorou a obezřetností.
Kněz je tedy muž, který zakusil jako první Boží milosrdenství a je připraven je zvěstovat druhým. „Vybrán z lidí, je ustanoven k dobru lidí, ve věcech týkajících se Boha.“ Stává se tak hlasatelem evangelia, udělovatelem svátostí, svědkem Boží lásky.
Co říci o svatém Piovi z Pietrelčiny, o jeho cestě svatosti, o jeho kněžském působení? Co říci jiného, než co bylo již řečeno či napsáno? Každopádně především a výrazně platí, co řekl Svatý otec Benedikt XVI. u příležitosti své pastorační návštěvy v San Giovanni Rotondo přesně před rokem: „Lidské i duchovní prožitky otce Pia učí, že jedině duše, která je důvěrně sjednocena s Ukřižovaným, dokáže předat i těm, kdo jsou vzdálení, radost a bohatství evangelia.“
Otec Pio se nenarodil svatý; chtěl se stát svatým: „Cítím bytostně hlas, který mi neustále říká: ‘Posvěcuj sebe i druhé’. Nuže, právě toto chci: posvěcovat sám sebe a být nástrojem pro posvěcení druhých.“ A na obloze svého kněžského poslání si za tímto účelem zvolil dvě polární hvězdy, které mu ukazovaly ten nejrychlejší a nejjistější směr ke svatosti: oltář a zpovědnici; život z eucharistie a život usmíření; přičemž se nabídnul jako oběť.
„Kdo – ptal se papež v citované homilii v San Giovanni Rotondo – kdo nebyl zasažen vroucností, s níž stále znovu prožíval Kristovo utrpení při každém slavení eucharistie? Z lásky k eucharistii vycházela jeho naprostá ochota přijímat věřící, zvláště hříšníky, podobně jako tomu bylo u faráře Arského.“ Eucharistie byla pro svatého Pia skutečně středem a vrcholem veškerého svátostného života.
Láska a odčinění utvářely svědectví lásky, která byla zároveň chválou, snažnou prosbou, díkůvzdáním, obětováním sebe sama. Jeho srdce, mysl, celá jeho bytost byla obrácena ustavičně ke svátostnému Ježíši, až se někdy zdálo, že mu chce srdce vyskočit z hrudi. „Cítím někdy u oltáře takové vzplanutí celé své osoby, že to nemohu popsat. Zdá se mi, že obličej mi zcela hoří. Co jsou to za znamení, můj otče, nedbám na ně.“ Tak psal svému duchovnímu otci. (Ep I, 234)
A dále: „Srdce se cítí být přitahováno vyšší silou, dříve, než se s ním ráno ve svátosti spojí. Mám takový hlad a žízeň, než ho přijmu, že chybí málo a umřel bych hlady... A místo toho, aby byl tento hlad a žízeň uhašeny, po přijetí svátosti se stále zvětšují.“ (Ep I, 217)
A poslední citace: „Ach, můj otče, kolik urážek dostává Ježíš od lidí! Tuhne mi krev, když rozvažuji nad takovou odpovědí na tolikerou Ježíšovu lásku.“ (Ep I, 414)
Naši úvahu o kněžství otce Pia bych v tomto našem eucharistickém shromáždění chtěl ukončit promluvou Pavla VI. k představeným kapucínů z 20. 2. 1971: „Pohleďte na tu světovou klientelu kolem otce Pia. Nebyl to jistě žádný mudrc nebo muž zvučného a důležitého jména v kultuře či divadle... A přesto byl lidmi milován, protože byl pravým a věrohodným svědkem naší víry... Protože sloužil pokorně mši, zpovídal od rána do večera a byl – těžko se to říká – reprezentantem označeným stigmaty Krista.“
Kněz je povolán, aby dával všem poznávat velikost Kristova probodeného Srdce, jeho milosrdenství.
Drahý otče Pierino, uběhlo šedesát let od Vašeho kněžského svěcení! Vaše povolání vykvetlo mezi krásnými kvalitami, kterými Vás Pán ozdobil a které učinily Vaše poslání ještě plodnějším – nejprve jako farního vikáře, pak vikáře ekonoma a posléze jako faráře S. Maria del Popolo.
Vaše apoštolská aktivita, inspirovaná spiritualitou otce Pia, stále ve spojení s biskupy, vždycky pečovala o duše, především o mládež, a to prostřednictvím duchovního vedení, pozornosti vůči kněžským povoláním, pomoci laickým organizacím a láskou k nemocným a chudým. Všem jste nabízel bohatství Boží lásky, která jediná je odpovědí na dnešní starosti a problémy.
V tomto apoštolském kontextu se zrodil plán založit novou duchovní rodinu: sekulární institut Servi della Sofferenza. A množství mladých povolání je znamením Božího zalíbení.
Váš život byl obohacen mnohými kontakty s lidmi každého věku. Vašimi povzbudivými slovy zakusili mnozí uzdravení svých srdcí. Mnozí nalezli sílu k novému povstání. Mnozí pochopili díky času, který jste jim věnoval, důležitost svého života!
Drazí bratři, toto znamená být knězem: dovolit Bohu vstoupit do svého života a být v jeho přítomnosti.
Svatý Anselm tvrdil: „Živím vás tím, čím jsem sám živ.“ Živím vás tím, čím jsem sám živ. V podstatě je to naše sjednocení s Kristem, které zajišťuje účinnost našim iniciativám.
Svatý otec Benedikt XVI. napsal ve své encyklice o lásce: „Člověk – a já přidávám: kněz – se může stát pramenem, z něhož prýští proudy živé vody. Má-li se člověk opravdu stát takovým pramenem, musí se sám stále znovu napájet z onoho prvního a původního zdroje, jímž je Ježíš Kristus, z jehož probodeného srdce prýští Boží láska.“ (srov. Deus caritas est, čl. 7)
Sv. Jan Zlatoústý komentoval druhý list Timoteovi a povzbuzoval křesťany těmito slovy: „Buďte plni úcty vůči knězi, protože on pro vás každý den koná posvátnou službu a dává vám poznávat Písmo, zdobí pro vás oltář, zříká se kvůli vám spánku, za vás se modlí, za vás prosí, pro vás vykonává svůj úřad. Přistupuj k němu s velikou úctou.“
Drahý otče Pierino, naše uznání za Vaši práci, kterou jste vykonal během těchto 60ti let, je veliké. Z toho spontánně vyplývá naše přání proměnit náš cit v modlitbu a žádat od Boha odměnu, kterou jedině on dokáže a může dát a snažně prosit o dar početných a svatých povolání pro církev.
V jedné velmi hezké lyrické básni od řeckého básníka se praví: „hovoř mi o Bohu – poprosil mandloň – a mandloň vykvetla“ (Nikos Kazantzakis).
Kéž Váš život stále znovu vzkvétá v ještě zářivější svědectví, které hovoří dnešním lidem o Bohu!
Svěřme svá přání Panně Marii. Od ní žádáme, aby od Vás, od Vaší duchovní rodiny neodvrátila pohled a aby Vám darovala pokoj, dlouhý život a zdraví.
Amen.