Představení Ježíše v chrámě

 [Autor: Mons. Pierino Galeone, padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2009/2]

Musím vám okomentovat tuto pasáž Lukášova evangelia: „jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata“ (Lk 2,23n).

 Prvorozený potomek je ten, který se narodí jako první a je zasvěcen Pánu. K tomuto prvorozenství je připojena tato zvláštnost: prvorozený nepatří tatínkovi a mamince, nýbrž je zasvěcen Pánu.  „Zasvěcený“ znamená: „to, co je Boží“ nebo „co se stává Boží“. Jaké však je historické zdůvodnění? Pán vysvobodil izraelský národ z otroctví faraóna kvůli smrti prvorozených – osob a také zvířat v Egyptě. Vysvobození z otroctví je jako nějaké znovuobnovení vlastnictví ze strany Páně vzhledem k svému lidu Izraeli, pročež smrtí prvorozenců se Izrael stal znovu Pánovým zasvěceným.

Kdo je ten prvorozený, jednorozený? Ježíš. On je realita, ostatní jsou obrazy. Obrazem jsou mrtví prvorozenci, dar prvorozenství je také obrazem, a tím spíše je náležením Pánu s ohledem na Ježíše.  On je Otcův jednorozený a Mariin prvorozený.

Křesťan je následovníkem Krista. Kristus nesděluje pouze život, nýbrž i veškeré charakteristiky svého lidství. My máme účast na Ježíšově prvorozenství. Tak jako byl Izrael ve Starém zákoně Pánovým prvorozeným mezi všemi národy země, a proto byl Božím lidem, tak mají křesťané za podíl nejen Ježíšovu přirozenost, ale také všechna práva spojená s prvorozenstvím. Křesťané mají účast na Božím prvorozenství a také Mariině –  Kristovi prvorození, Mariini prvorození, prvorození církve.

Jestliže jsme prvorození, jsme osobami „zasvěcenými“ a naše náležení Bohu začíná právě křtem, v němž se stáváme Božími – tedy Božími dětmi, Ježíšovými bratry, členy požehnaného potomstva, církví a dědici nebe. Jestliže máme účast na Ježíšově prvorozenství, účastníme se také jeho zasvěcení. Svatý Pavel tuto myšlenku několikrát zdůrazňuje: náležíme Kristu, On je náš Pán a my jsme služebníci.

Abychom udrželi prvorozenství a zasvěcení, které z něj vyplývá, musíme být nezbytně vždycky Božími, a to tak, že uskutečňujeme jeho slovo. To řekl také Ježíš: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce“ (Mt 7,21), která se zjevuje prostřednictvím jeho Slova.

Zachovávání Božího slova má dva způsoby: přikázání a rady. Přikázání jsou základní pro všechny – to je obecné povolání. Avšak lidé zasvěcení, protože dali svobodně slib, že budou zachovávat evangelijní rady, mají náležení a zasvěcení, účast na Kristově prvorozenství zcela zvláštním způsobem. Prvorozenství bylo zvláštním způsobem vyjeveno liturgií prostřednictvím mojžíšského zákona, který zavazoval k tomu, aby byli vlastní prvorozenci představeni v chrámě po čtyřiceti dnech od narození, protože náležejí Pánu, a jako díkůvzdání Pánu za obdržený dar nabízeli v oběť holubice nebo hrdličky.  

My jsme spjati kvůli Ježíšovu prvorozenství s tím prvorozenstvím, které vychází od Abrahama a které bylo předáváno prostřednictvím víry až do dob Ježíše. Představení Ježíše v chrámě, jakožto prvorozeného, nás zajímá, protože my máme účast na jeho prvorozenství, které nás činí zasvěcenými, čili Božími, a Bůh se stává naším. Tento způsob náležení Bohu a Božího náležení lidem se udál v den, kdy byl Ježíš přinesen do chrámu: v Ježíši je příslušnost celého lidstva a zahrnuje také nás. Tato cesta prvorozenství, která vychází od Abrahama až k Ježíši a pokračuje prostřednictvím církve, se odehrává skrze víru.

Co je symbolem víry? Svíce. Plamen je světlo, život, dává teplo; v jistém smyslu, i když v malém, plamen představuje Ježíše.  Co symbolizuje plamen? Víru. Co symbolizuje bílá rouška? Tvůj život. Víru, kterou jsi obdržel od církve, musíš prožívat. Plamen musíš mít stále rozžatý, aby strávil až do posledního kousíčku vosku tvůj život z lásky k Pánu. Otec Pio napsal o Antonietě Voně na obrázek myšlenku: „Strávila se z lásky k Pánu jako světélko. Když už nebylo, co by hořelo, uhasla.“

Ty jsi zhasnul někdy ten plamen? Nebuď skleslý a neztrácej odvahu. Ježíš dal církvi krabici zápalek, která se nikdy nevyčerpá. Odpuštěním se znovu rozžehne knot víry takovým způsobem, že znovu začne hořet a bude stravován dobrými skutky, které nabídneš v oběť Pánu, tak jako hrdličky a holoubata, která byla obětována Pánu, aby byl splněn Mojžíšův zákon, týkající se prvorozenců.

Nebuď skleslý, jestliže někdy vítr vášní či pýchy uhasil plamen; nebuď skleslý, jestliže vidíš, že čtvrtina, dvě čtvrtiny vosku svíce tvého života se ztratily, protože i kdyby ti zbývalo jen málo života na zemi, pokud Bohu daruješ všechno, jako Mariiny a Josefovy hrdličky a holoubata, můžeš se stát svatým. Jako se mohou stát svatými ti, kdo žijí krátce, tak se můžeš stát svatým ty, jestliže znovu zažehneš svíci, zažehneš plamen a necháš spalovat ty tři čtvrtiny, tu polovinu, tu čtvrtinu svíce tvého života. Jak dobrý je Ježíš!

„Ale my jsme shodili svíci na zem!“. Nedělej si starosti: když ti Pán dá víc, dá ti také méně; když ti dá oheň k novému rozžehnutí svíce, může ti dát také novou svíci. „Ale já jsem promrhal všechno!“. Co na tom záleží? Ježíš dal život a ty myslíš,  že by nemohl znovu darovat život odpuštěním, abys mohl po rozžehnutí víry žít a strávit tuto svíci, tento život ke slávě Páně, a k uskutečnění svého povolání zvláštního náležení ke Kristovým prvorozencům, náležení Bohu skrze poslušnost Pánovým přikázáním a evangelijním radám? Žádný strach, pokud plamen zhasl. Ježíš je velmi jemný – i když knot doutná, On jej neuhasí. Odvahu, nemějte strach, přibližte se k Ježíši znovuzískáním poslušnosti: „jestliže posloucháš má slova, miluješ mě, a my přijdeme k tobě“. Žádný strach, jestliže plamen ztratil svou záři, když byl předtím tolik vznícený a dával takový zápal našemu životu. Nyní, možná kvůli slabostem těla a ducha, vidíme méně světla, cítíme méně tepla, zakoušíme menší prožívání Kristova života. Nemějte strach. Vraťte se znovu poslušností k církvi, k Ježíši, nechte znovu zažehnout a více udržovat plamen víry při každodenním stravování zdánlivě monotónní každodennosti: každodennost se stává věčnou, protože je zahrnuta do Boží vůle.

Žádný strach, žádné nářky, žádné výčitky, žádné malomyslnosti. Jak je radostné náležet k Ježíšovým prvorozencům, k Bohem požehnanému potomstvu, početnému jako hvězdy na nebi a jako písek na mořském břehu! Odvahu, získejme znovu dobrou vůli v zachovávání evangelijních rad, které nás učiní stále více Božími, Kristovými, abychom se pak mohli věčně radovat z dědictví Ráje.