10. výročí kanonizace otce Pia z Pietrelciny

Letošní měsíc červen byl pro naši duchovní rodinu mimořádně významný. Vyznačoval se velkými oslavami 10. výročí svatořečení otce Pia, které se uskutečnilo za přítomnosti více jak milionu lidí, 16.6.2002, na Svatopetrském náměstí v Římě.

Vzpomínkové oslavy proběhly především v jeho rodné Itálii, v San Giovanni Rotondu, kde v kapucínském klášteře prožil Padre Pio (jak ho nazývají lidé z celého světa), více jak padesát let svého života. Poprvé však byl otec Pio pozvednut k  úctě na oltář již v roce 1999, tehdejším papežem, Jan Pavel II., nyní blahoslaveným, který jej osobně blahořečil a o tři roky později svatořečil.

Naše „česká“ rodina Služebníků utrpení si tuto událost připomněla při červnové duchovní obnově společným slavením eucharistie a radostným agapé. Mnozí z nás mají ještě v živé paměti onu nádhernou slavnost ve společenství církve v čele s papežem bl. Janem Pavlem II, kde jsme měli možnost prožít mnoho radosti a zakusili jsme osobně sílu lásky, víry a pokoje nespočetného množství bratří a sester z celého světa. Byli jsme naladěni na stejnou strunu, strunu lásky k otci Piovi. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek! Nevadilo nám ani tehdy velmi teplé počasí a s úsměvem na tváři vzpomínáme i na to, jak nás stříkali vodou z kropících vozů, abychom „nezahynuli“ na úžeh, anebo únavou. Mohli jsme se také setkat i s naší nejbližší duchovní rodinou, zvláště našim zakladatelem, padrem Mons. Pierino Galeone. Svatý otec Pio nám připravil opravdu krásný den plný Božích milostí!

Připomeňme si slova bl. Jana Pavla II., která pronesl ve své homilii: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem Pána Ježíše Krista (Gal 6,14). Nezáří na otci Piovi snad právě to, že se „chlubil křížem“? Jak aktuální je spiritualita kříže, kterou žil pokorný kapucín z Pietrelciny! Naše doba potřebuje znovu odhalit jeho hodnotu, aby otevřela srdce naději. V Božím plánu je kříž opravdovým nástrojem spásy celého lidstva a cesta, kterou Pán výslovně předkládá všem, kteří jej chtějí následovat (srov. Mt 16,24). To dobře pochopil řeholní bratr z Gargana, který na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1914 napsal: „Aby člověk dosáhl svého posledního cíle, je třeba následovat božského Vůdce, který nechce vyvolenou duši vést jinou cestou než tou, kterou kráčel on sám, a sice, pravím, cestou odříkání a kříže“ (Listy II. s.155).

Svatý Otec dále vyzdvihl jeho příkladné vysluhování svátostí, zvláště svátosti smíření a vybídl kněze, „aby s radostí a vytrvalostí plnili tuto službu.“ Vzpomněl také jeho dvě velká díla, nemocnici Dům úlevy v utrpení v San Giovanni Rotondu a Modlitební skupiny, které působí na celém světě. Pokračují tak v odkazu sv. Pia, který se po celý život neustále modlil za spásu celého světa, zvláště za obrácení hříšníků. Vyznačoval se také velkou láskou k Panně Marii, kterou nazýval něžně „maminkou“.

To, že je otec Pio velikánem mezi mystiky a také že byl velmi žádaným duchovním otcem, o tom snad dnes již nikdo nepochybuje. Dosvědčují nám to přímo jeho duchovní listy  shrnuté v několika svazcích, tzv. Epistolarium, kde můžeme alespoň částečně pozorovat, jaké duchovní boje svatý otec Pio podstupoval a naopak, jakým útěchám se mu dostávalo. Většinou jsou adresované jeho duchovním otcům a duchovním synům a dcerám. Málo je ale známé, co vlastně přispělo k jeho rozhodnutí, stát se řeholníkem. Prvním impulsem pro jeho povolání bylo kázání jistého otce Giuseppe v Pietrelcině o archandělu Michaelovi. Bylo mu tehdy dvanáct let. Druhým, poněkud úsměvným impulsem,bylo setkání s bratrem kapucínem, řeholníkem s plnovousem: „Plnovous bratra Camilla se mi tak vryl do mysli, že mne nikdo nemohl odvrátit od záměru, abych se i já stal řeholníkem s plnovousem“. Přesvědčení, že právě tohle je ta nejlepší volba, ho vedla k tomu, aby jednoho dne napsal: „Kde bych ti mohl, ó Pane, lépe sloužit než v konventu a pod praporem Chudého z Asissi?“^[1] Připomeňme, že otec Pio dostal při křtu jméno serafínského otce Františka a jedno z prvních vidění, kterému se mu dostalo, a o kterém sám později podává svědectví, bylo právě vidění svatého Františka z Asissi.^[2] Řeholní život bratra Pia byl příkladný a usiloval o naplnění serafínského ideálu. Měl od počátku velkou touhu po svatosti, kterou se snažil uskutečňovat skrze své řeholní sliby, čistotu, chudobu a poslušnost.

Ale vraťme se nyní ještě k oslavám desátého výročí svatořečení v San Giovanni Rotondu. Předcházely jim další menší oslavy spojené s eucharistickým slavením, a to 125. výročí narození otce Pia (25.5.1887), 56. výročí otevření nemocnice – Domu úlevy v utrpení a v neposlední řadě vzpomínková slavnost na návštěvu papeže bl. Jana Pavla II., která se uskutečnila 23.5.1987 ke 100. výročí narození sv. Pia. Nynějších oslav se zúčastnili významní církevní představitelé, biskup Michale Castoro, pověřený vedením „Díla“ otce Pia, postulator pro kauzu blahořečení a svatořečení Karola Wojtyly, Mons. Slawomir Oder a v neposlední řadě Mons. Stanislaw Dziwisz, kardinál v polském Krakově. Slawomir Oder přivezl s sebou do San Giovanni Rotonda relikvii s krví bl. Jana Pavla II., která byla několik dní vystavena k úctě věřícím v kostele Santa Maria delle Grazie. Při slavnostní mši svaté, 23.5., kardinál Diwicz, dlouholetý osobní sekretář papeže Jana Pavla II., zdůraznil papežovu náklonnost a úctu k otci Piovi a jejich sjednocení jak v mariánské úctě, tak v utrpení.

Vrcholem oslav byla 16.6. tohoto roku eucharistická slavnost, které předsedal kardinál Tarcisio Bertone, sekretář Svatého Stolce papeže Benedikta XVI. Průběh celého slavnostního dne s homilií se pokusíme přinést v některém z dalších příspěvků. Na počest sv. Pia zakončíme modlitbou bl. Jana Pavla II. k otci Piovi, z kanonizační homilie: 

„Prosíme tě, nauč nás pokoře srdce, abychom byli zařazeni mezi maličké z evangelia, jimž Otec slíbil, že jim odhalí tajemství svého království.

Pomoz nám modlit se, aniž bychom se někdy unavili, s jistotou, že Bůh ví, čeho máme zapotřebí, dříve než o to začneme prosit.

Vypros nám pohled víry, která by byla schopna ihned rozpoznat v chudých a trpících tvář samého Krista.

Posiluj nás v hodině boje a zkoušky, a padneme-li, učiň, abychom zakusili radost svátosti odpuštění.

Předej nám svou něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíše i naší.

Doprovázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kam, jak doufáme, dorazíme i my, abychom navěky hleděli na slávu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen!“ 

                                                                                  Taťána Kestlerová