Na tuto pouť jsem se přihlásil díky mému kamarádovi. Dřív, než jsem na pouť měl odjíždět, hodně jsem pochyboval, jestli to bylo správné rozhodnutí. Měl jsem představu toho, že tam pojedu za tím smyslem, abych alespoň trochu poznal, co po mně Bůh bude chtít, nebo co chce. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mi ta pouť může dát, kolik dobrých lidí tam poznám. Pán Bůh mi ukázal že doopravdy miluje každého z nás. A nikdy jsem nepoznal doopravdy jak Bohu stačí malá škvírka v našem srdci. Kterou vejde a my zjistíme že on je to pravé světlo, které ve tmě svítí a tma jej neuhasí!! Takové byly mé myšlenky před poutí, velká očekávání to nebyla, a tím pádem jsem nemohl být ani zklamaný a mohlo mě to jedině překvapit. První dva dny se naplňovala spíše moje očekávání. Ale v pátek, třetí den, se to celé začalo proměňovat. Dokázal jsem rozeznat, jak ke mně Bůh na pouti promlouvá. Pouť a čas strávený na ní nabral otáček, jak jsem si nikdy nepředstavoval ani v tom nejlepším snu. Díky Bohu a lidem, kteří tam byli se to proměnilo v jednu z nejlepších duchovních akcí, na které jsem kdy jel. Kdybyste se mě zeptali, jestli bych tam jel znova? Jestli to splnilo má očekávání? A co jsem tam poznal? Odpověď by byla tato: Ano, určitě bych tam znovu jel. Má očekávání to naplnilo a jak se říká: S jak velkou nádobou si k Pánu Bohu přijdeme, tolik nám bude dáno. Zde se mi stalo, že moje nádoba hodně přetekla Boží milostí. Z nějakého důvodu Bůh chtěl, abych si odvezl tolik. Poznal jsem tam, že mám žít. Že život může být naplněný, a že Bůh z každého z nás dokáže udělat světlo světa. Jenom mu vždy musíme dát aspoň malinký prostor a pak se nechat vést, protože jedině s ním žijeme. Ale důležité je chtít žít a já chci!