Na duchovní pouť do San Giovanni Rotondo jsem se vydala jako součást skupiny přibližně padesáti lidí. Většinu z nás tvořili mladí ve věku od 15 do 25 let a doprovázelo nás pět kněží. Celá pouť nesla název „Životní povolání“ – a už samotný název napovídal, že nepůjde jen o cestování, ale o hlubší hledání. Naším hlavním cílem bylo poznat, jaký byl život Pio z Pietrelciny, kterému se často říká Otec Pio. Chtěli jsme pochopit jeho každodennost, jeho utrpení, jeho věrnost Bohu i to, co znamenalo jeho kněžské povolání. Když jsme vstoupili do míst, kde skutečně žil, modlil se a sloužil mše, najednou to nebyla jen historie z knih. Byla to živá zkušenost. Navštívili jsme kostel, kde Otec Pio sloužil, jeho kryptu i místa, kde jsou uchovány jeho osobní věci. Silným okamžikem pro mě bylo vidět kůr s křížem, na kterém přijal stigmata. V těch chvílích jsem si naplno uvědomila, že svatost není něco vzdáleného a nedosažitelného, ale že se rodí z věrnosti v maličkostech a z hlubokého vztahu s Kristem. Každý den jsme měli dvě přednášky – ať už od kněží, sester nebo manželských párů. Sdíleli s námi své příběhy o tom, jak objevili svou víru a co pro ně znamená jejich životní povolání. Bylo silné slyšet, jak rozdílné cesty mohou vést k Bohu, a přesto mají společný základ – důvěru. Každý den jsme také slavili mši svatou v kapli našeho hotelu a večer děkovali za den, který jsme mohli společně prožít. Byli jsme ubytováni v hotelu Centro di Spiritualità Padre Pio, kde jsme od prvního dne cítili přijetí a péči. Velké poděkování patří všem, kteří se o nás starali, ale především našim kněžím a sestrám, kteří nám tuto příležitost umožnili. Celé čtyři dny s námi byli, naplno se nám věnovali, naslouchali našim otázkám a vytvořili prostor, ve kterém si každý z nás mohl odnést něco jedinečného a osobního. Součástí naší pouti byla i návštěva Loreto, významného mariánského poutního místa, a také výstup na horu Monte Sant'Angelo. Právě tam jsme měli mši svatou v italštině spolu s našimi kněžími – přímo v jeskyni, kde se nachází svatyně archanděla Michaela. Pohled na sochu archanděla Michaela na oltáři v té tiché, skalní jeskyni byl nezapomenutelný. Atmosféra byla hluboká a posvátná. Velkým darem pro mě bylo také to, že jsme měli prostor se navzájem poznat. Každý z nás přijel s jiným očekáváním, jiným příběhem a jinou otázkou v srdci. Bylo krásné sdílet, proč tam kdo jel a co hledá. Vznikla mezi námi opravdová blízkost, která nás spojila víc, než jsme možná čekali. Já osobně jsem na pouť odjížděla s otázkou, jak upevnit svůj vztah ke Kristu. Měla jsem pocit, že nevím, jak dál. Dnes si ale odnáším klid. Odnáším si jistotu, že Kristus mě nikdy neopustí. Jen jsem si uvědomila, že svůj vztah s Ním musím vědomě budovat – a zároveň pracovat i sama na sobě. San Giovanni Rotondo pro mě už nebude jen místem na mapě Itálie. Stalo se symbolem zastavení, vděčnosti, hledání a nového začátku. A za tuto zkušenost budu vždy nesmírně vděčná.