1. Biblicko-teologické východisko
Křesťanský život je od počátku chápán jako účast na Kristově velikonočním tajemství – na jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Apoštol Pavel to vyjadřuje v listu Kolosanům: „Ve svém těle doplňuji, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových soužení pro jeho tělo, kterým je církev“ (Kol 1,24). Tato slova nejsou pouhým literárním obrazem, ale odhalují hlubokou pravdu: Kristova oběť je sice dokonale spasitelná a plná, přesto Bůh ve své pedagogii lásky zve každého pokřtěného, aby se stal účastníkem této oběti a aby do dějin spásy vložil svůj podíl.
Svatý Pio z Pietrelciny tuto pravdu žil ve své kněžské i osobní existenci s mimořádnou intenzitou. Nazýval sám sebe „alter Christus“, protože vědomě přijímal, že kněz je více než vykonavatelem posvátných obřadů – je povolán stát se obětí spolu s Kristem. Jeho stigmatizace, utrpení i duchovní zápasy byly konkrétním vtělením Pavlových slov o „doplňování Kristových soužení“.
Pramenem této síly byla pro něj Eucharistie. Při mši svaté, kterou slavil s nevšední vroucností, nazýval oběť oltáře „mistero tremendo“, tajemství budící bázeň a úžas. V Eucharistii nejen zpřítomňoval Kristovu smrt a vzkříšení, ale sám se stával nástrojem, skrze který Bůh uděloval milost věřícím. Zároveň se jeho osobní utrpení spojovalo s obětí Kristovou, čímž se pro věřící stával znamením a nástrojem spásy.
Pro sv. Pia byl tedy kříž a Eucharistie pramenem vítězství nad zlem. Věřil, že právě ve chvíli, kdy se zdánlivě jeví slabý a poražený, má Kristus největší moc nad Satanem. Toto přesvědčení vneslo do jeho života hlubokou naději a stalo se základní inspirací pro všechny, kdo čelí duchovnímu boji: že vítězství nepřichází silou člověka, ale připojením se ke Kristovu kříži, jenž je zdrojem nové a proměňující moci.
Tento pohled je v plné shodě s učením Druhého vatikánského koncilu. V apoštolské konstituci Lumen gentium čteme: «Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.»¹ (LG 34). Podobně koncilní konstituce o liturgii připomíná, že eucharistická oběť je středem celého života církve: «Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.» (SC 47). Tyto texty ukazují, že křesťan – a v prvé řadě kněz, jak to žil Padre Pio – je povolán k tomu, aby každodenním životem vstupoval do Kristovy oběti a v Eucharistii čerpal sílu k vítězství nad zlem, které působí ve světě.
2. Osobní zkušenost se zlem
Nyní se zabývejme útoky zlého ducha v životě sv. Pia. Padre Pio popisuje ve svých dopisech mnohé tělesné i duchovní útoky, které snášel jako „duellum ad mortem“ [souboj na smrt] proti Satanovi. Někdy šlo o zjevné fyzické násilí: „Minulou noc jsem ji strávil velice špatně; ta nestvůra – od asi desáté, kdy jsem ulehl, až do páté ráno – nedělala nic jiného, než mě neustále bila... Opravdu jsem si myslel, že to bude poslední noc mého života; nebo i kdybych neumřel, přijdu o rozum.“² O čtyři roky později píše v jiném listě: „Cítím, jak mi docházejí všechny síly; bitva je skutečně v posledním stádiu, každým okamžikem mám pocit, že budu udušen vlnami soužení... Jsem sám, kdo bojuje, ve dne i v noci, proti nepříteli tak silnému a mocnému.“³ Útoky se netýkaly pouze těla, ale i duše: „Satan svými lstmi využívá bolestný a protichůdný stav, v němž se duše obvykle nachází zahalena v hustých tmách… a žene ji k propasti zoufalství.“⁴ Boj se satanem byl v jeho životě neustálý a urputný. Pokušení ducha a muka těla se často střídala s bolestným připomínáním minulých slabostí, domnělých nevěr a nevděčností. Jedovaté šípy nepřítele se někdy zaměřovaly na tělo, jindy na duši. V dopisech otce Pia nacházíme četné narážky a barvitá líčení zápasů proti satanovi a jeho přisluhovačům. Do této nepřetržité řady prudkých útoků zapadá i prostá, avšak výrazná strategie jeho duchovního vůdce, otce Augustina: psát v různých jazycích (latinsky, řecky, francouzsky), aby tím znepokojil protivníka, až sám otec Pio (snad kromě latiny) tyto jazyky dobře neovládal a podle jeho vyjádření v jednom z dopisů mu je diktoval anděl strážný.
Také satan paradoxně přispíval k nesmírně bolestné očistě jeho ducha, když svými úskoky činil ještě hutnější dlouhou „temnou noc“. Ale ostrý a vleklý boj s mocností temnot nikdy nezastavil otce Pia v jeho vzestupu, neodvedl ho z přímé cesty ani nezdržel jeho kroky směřující k vrcholům. Odolával jako statečný bojovník, neohroženě vzdoroval nepřátelským silám, spoléhaje na pomoc Pána, nejsvětější Panny Marie a svého anděla strážného, posilován duchovním vedením. Vítězství mu vždy šlo vstříc, i když vykoupené za vysokou cenu.
Zkušenost sv. Pia z Pietrelciny s útoky zlého ducha tedy není v dějinách spirituality ojedinělá.⁵ I když měla u něj mimořádně dramatické projevy – fyzické násilí, duchovní tísně a temnoty – přesto se zařazuje do dlouhé tradice mystického života církve.
U sv. Terezie z Avily nacházíme velmi podobné líčení: v díle vlastního životopisu popisuje, jak ji démon napadl a svíral jí hrdlo, až měla pocit, že se dusí (Vida, 31,1). Jindy ji strašil příšernými podobami a hrozil, že ji přemohl (Vida, 31,2). Terezie však svou zkušenost neuzavřela do strachu, nýbrž do důvěry: „Démonů se nebojím víc, než bych se bála much.“ (Vida, 25,22). Její jistota spočívala v tom, že moc zlého je omezená a podřízená Boží všemohoucnosti.
Také sv. Jan od Kříže hovoří o podobných pokušeních. V Temné noci (II, 21) líčí, jak ďábel přidává duši temnoty a trápení, aby ji vehnal do zoufalství. A ve Výstupu na horu Karmel (II, 13) vysvětluje, že Bůh tyto útoky dopouští ne proto, aby člověka zničil, ale aby jej očistil a připravil k hlubší jednotě se sebou. To, co se na první pohled jeví jako zmar, se v Boží pedagogii proměňuje v nástroj posvěcení. Podobně sv. Kateřina Sienská vypráví v Dialogu (c. 124), že
byla vystavena prudkým pokušením a klamům démonů, ale Kristus ji ujišťoval: „Byl jsem v tvém srdci a dával jsem ti sílu odolávat.“ Pokušení a útoky, jakkoli trýznivé, se tak stávají místem růstu: poznáním vlastní slabosti a posílením v důvěře k Bohu. Tyto úryvky ukazují, že zkušenost sv. Pia se zlem je součástí společné tradice duchovního boje, který zakoušeli mystikové v různých epochách. Všichni potvrzují tři základní skutečnosti:
1. Zlo je reálné a někdy se projevuje i hmatatelnými útoky.
2. Cílem pokušitele je duši zastrašit a vehnat do zoufalství.
3. Přesto v nich Bůh nikdy nenechává člověka samotného – útoky se stávají místem očištění a hlubší účasti na Kristově vítězství.
Proto také u sv. Pia utrpení a útoky zlého ducha nevedly k porážce, ale staly se cestou k větší důvěře a k plodnější účasti na spáse duší. V tom spočívá teologický význam jeho zkušenosti: potvrzuje realitu duchovního boje a zároveň ukazuje, že vítězství náleží těm, kdo se ve slabosti spojují s Kristovým křížem, který je „pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé“ (1 Kor 1,23-25).
Pro Padre Pia tyto útoky nebyly jen důkazem existence zlého ducha, ale také jak jsem již uvedl, prostředkem očištění a hlubší účasti na Kristově kříži. Sv. Pio píše: „Kolikrát – právě mi to Ježíš řekl – bys mě opustil, synu můj, kdybych tě nebyl ukřižoval. Pod křížem se učí milovat a já ho nedávám všem, ale jen těm duším, které jsou mi nejdražší.“⁶ A v jiném listu sděluje: „Nevím, jaká je příčina, proč se Bůh dosud nehnul k slitování nade mnou a neosvobodil mě; vím jen to, že On nejedná bez nejsvětějších záměrů, které jsou pro nás užitečné.“⁷ Tyto zkušenosti tak stvrzují realitu duchovního boje, který křesťan prožívá, a zároveň ukazují, že Bůh v něm nenechává člověka samotného, ale proměňuje utrpení v nástroj posvěcení. Sv. Pio chápal toto utrpení jako součást tajemného plánu Boží pedagogie, v němž Bůh připouští zkoušky, aby duši přivedl k větší čistotě a k hlubšímu sjednocení s Kristem. Tento postoj má hluboké teologické kořeny: křesťanská tradice vždy chápala utrpení přijaté s vírou jako účast na Kristově vykupitelském díle. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24). Sv. Pio zakoušel, že jeho osobní utrpení se stává plodným pro druhé, že jej Bůh proměňuje v nástroj spásy a posvěcení. Proto sv. Pio, i když fyzicky a psychicky vyčerpaný, nikdy nepochyboval, že tyto zkoušky jsou znamením Boží přízně: Bůh jím chtěl učinit „živý obraz Krista ukřižovaného“, aby v něm ukázal, že vítězství nad zlem se rodí právě z kříže.
3. Modlitba a oběť jako odpověď
Na útoky zlého ducha sv. Pio neodpovídal lidskou silou, ale zbraněmi ducha – modlitbou, obětí a zcela eucharistickým životem. Zvláštní místo mezi těmito prostředky měl pro něj růženec, který nazýval „armiario del cristiano“ [„zbrojnice (výzbroj) křesťana“] – skutečná zbraň proti démonovi. V dopise z roku 1916 se připojuje k iniciativě „Rosario perpetuo“ a mluví o růženci jako o duchovním „richiamo alle armi“ [„výzva do zbraně“], aby byl Bůh a jeho Matka ustavičně oslavováni. Píše: „Oslavovat Boha a Jeho božskou Matku… dnem i nocí prostřednictvím nepřetržitého růžence.“⁸ V Piově osobní praxi se růženec stal neustálou modlitbou – říkal jej téměř nepřetržitě a doporučoval jej všem, kdo se na něj obraceli o radu. Růženec jako zbraň proti démonovi: Pater Pio se odvolává na nutnost neustálé modlitby růžence.
Další pilíř jeho duchovního boje byla Eucharistie. Mši svatou slavil s nevšední intenzitou, která uchvacovala přítomné. Eucharistii nazýval „mistero tremendo“ [„ohromné tajemství“] a ve svých dopisech píše: „Ježíši, můj povzdechu, můj živote… s Tebou ať jsem pro svět cestou, pravdou a životem.“⁹ V jeho prožívání se eucharistická oběť stávala nejen zpřítomněním Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, ale i osobní obětí, skrze niž se bratr Pio daroval Bohu za spásu duší. V dopisech P. Agostinovi a P. Benedettovi sv. Pio opakuje, že jeho utrpení a oběti mají smírný význam: „Bůh… předjímá, že cíl bude dosažen prostřednictvím tajemných utrpení duše i těla.“ (Epistolario I).
K těmto dvěma „zbraním“ připojil sv. Pio také zpovědnici, kde strávil celé hodiny denně. Zpověď byla pro něj nejen svátostí smíření, ale také „pastoračním exorcismem“: místem, kde se odhalovaly a lámaly léčky zlého ducha. Jeho epistolář připomíná, že měl zvláštní dar „odhalovat záludnosti satana, které brání růstu duší, a uklidňovat ty, které byly zmítány pochybnostmi a strachem“ (Epistolario I). V rozhřešení tak působila moc Kristova kříže, která očišťovala, osvobozovala a posvěcovala.
Pro sv. Pia se tedy odpovědí na útoky zlého stala neustálá modlitba růžence, eucharistické sjednocení s Kristem a svátost smíření. Tyto tři dimenze – modlitba, oběť a smíření – jsou trvalým znamením, že skutečný boj se zlem se nevede silou člověka, ale mocí Kristova kříže, do něhož se člověk vírou zapojuje.
4. Kněžství jako účast na Kristově oběti
Z epistoláře sv. Pia jasně vyplývá, že kněžství pro něj nebylo jen vykonáváním posvátných obřadů, ale skutečným bytím „obětí“ spolu s Kristem. Sám se označoval jako „vittima“ – oběť, zasvěcená za hříšníky a za duše v očistci. Již roku 1910 píše: „Už delší dobu v sobě cítím potřebu, totiž nabídnout se Pánu jako oběť za ubohé hříšníky a za duše v očistci…“¹⁰ Toto přání se stalo silnou vášní. V jiné pasáži zdůrazňuje, že Ježíš od něj vyžaduje, aby došel až k consummatum est a in manus tuas – tedy k úplnému darování svého života.
Tato duchovní zkušenost se v Piových listech stále vrací: „Sám Ježíš chce mé utrpení; potřebuje je pro duše.“¹¹ Proto nevnímal svůj kříž jako břemeno, ale jako účast na Kristově díle spásy: „Trpím a velmi trpím… vůbec si nepřeji, aby mi kříž byl ulehčen, neboť trpět s Ježíšem mi je cenné.“¹² Tak se jeho kněžství naplňovalo v tajemství kříže – v eucharistické oběti, v utrpení i v každodenním sebedarování.
Sv. Pio tím konkrétně žil Pavlova slova: “Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Řím 12,1). Kněz je povolán nejen k tomu, aby celebravit Missam, ale aby se stal i on sám „živou obětí“ za spásu světa. Pro dnešní kněze tak sv. Pio ukazuje cestu, jak chápat vlastní službu nikoli jako pouhé rituální jednání, ale jako úplné sebevydání – být alter Christus, který přináší sám sebe spolu s oběťmi svého lidu.
Podněty z Piova života přesahují hranice služebného kněžství. I laici, skrze křest a biřmování, jsou povoláni, aby jejich každodenní život – práce, rodinné povinnosti, utrpení i radosti – byl proměňován v duchovní oběť. Pro laiky je jeho život připomínkou, že každý den lze prožít jako liturgii, v níž se i všední skutky lásky a věrnosti stávají obětí Bohu. Takto chápané kněžství – svátostné i všeobecné – odhaluje smysl křesťanského povolání: proměnit vlastní život v oltář, na němž se člověk sjednocuje s Kristem a spolu s ním přináší oběť Bohu Otci za spásu světa.
5. Pastorační dimenze
Pastorační poslání sv. Pia z Pietrelciny se nejjasněji projevilo v jeho úloze zpovědníka a duchovního otce. Sám Pio vyjadřuje, jak důležité je mít duchovního vůdce: „Otec lektor byl vždy mým řádným duchovním vůdcem a žádný muž jako on neznal tak hluboce mé nitro; k němu jsem se uchyloval tak často, otevíraje mu všechny rány své duše bez zdrženlivosti a bez nejmenšího strachu…“¹³ Tuto zkušenost, kterou měl se svými vlastními vůdci, pak přenesl i do služby, když se stal otcem a rádcem pro nesčetné duše. Zároveň popisuje svou osobní zkušenost duchovního boje a prosí o vedení a podporu: „Ach, proboha, neodmítejte mi svou pomoc, neodmítejte mi svá poučení, vždyť víte, že ďábel více než kdy dřív útočí na loďku mé ubohé duše… Jsem sám, kdo bojuje, ve dne i v noci, proti tak silnému a mocnému nepříteli…“¹⁴ Tato slova nejen odrážejí jeho vlastní zápasy, ale jsou také obrazem toho, jak s ním mnozí penitenti sdíleli své vnitřní boje. V epistoláři svaz. II pak Pio ukazuje, jak světlo a síla přicházejí skrze poslušnost a vedení: „Jediným prknem spásy uprostřed zuřící bouře je autorita; jediným majákem světla v mlžném šeru noci ducha je autoritativní slovo toho, kdo ho vede; jediným opěrným bodem, který ho udrží vestoje a v rovnováze, zatímco má dojem, že postupuje poslepu, je ‚myšlenka autority’.“¹⁵ Tato zkušenost odráží jeho hlubokou víru v to, že Boží milost se sdílí právě skrze církevní autoritu a svátostné doprovázení. Z těchto svědectví vyplývá trojí rozměr Piovy kněžské služby:
1. Zpovědnice jako místo očištění a osvobození.
2. Duchovní doprovázení, které poskytoval sám a které sám žil v poslušnosti.
3. Otce v modlitbě, který na sebe bral zápasy duší a přinášel je Bohu v oběti.
6. Paralela se sv. Františkem – muži kříže.
Podobně jako sv. Pio, kněz kapucín, i sv. František z Assisi, jáhen, se stal „ikonou Krista“ a „uomo della croce“ – člověkem kříže. Sv. Pio, sám člen Řádu menších bratří kapucínů, považoval sv. Františka za svého duchovního průvodce a patrona; ve svých dopisech často připomíná, že vnímá Františkovu blízkost a ochranu v dobách utrpení a zápasu. Sv. František jako serafínský mystik prožíval hluboké ztotožnění s Kristovým utrpením: jeho modlitby před křížem v San Damiano, touha „vstoupit“ do ran Kristových a pozdější zkušenost stigmat na La Verně ukazují, že kříž se stal středem jeho života i spirituality. Toto ztotožnění nebylo pouhým hledáním zjevných fenoménů, ale odpovědí na Boží volání k úplnému odevzdání sebe sama – k životu, který se stává obětí a službou druhým. V tom spočívá hluboké spříznění mezi sv. Františkem a sv. Piem: oba žili jako alter Christus – nejen jako obraz Krista, ale jako konkrétní účast na jeho oběti; oba ukazují, že pravá moc spočívá v pokoře, v oběti a v lásce, která proměňuje utrpení v pramen života a naděje. Sv. Pio tak stojí v přímé kontinuitě se sv. Františkem: i on přijal stigmata, i on žil eucharistickou oběť jako osobní sebevydání. Oba ukazují, že cesta k vítězství nad zlem není v lidské síle, ale v hlubokém sjednocení s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným. Skrze svátost smíření a Eucharistii i my vstupujeme do téhož tajemství: necháváme se očistit od hříchu, abychom se stali svobodnými, a čerpáme sílu z Kristovy oběti, abychom obstáli v duchovním boji. Jak připomíná sv. František: „Kříž Kristův je jediný kříž, který může zmírnit (ulehčit) utrpení každodenního života.“
7. Aktuálnost pro dnešní dobu
Osobnost sv. Pia z Pietrelciny má mimořádnou sílu i pro naši dobu, která je poznamenána krizí víry, zmatkem hodnot a šířením různých podob „nové spirituality“. Sv. Pio se nikdy nenechal odradit nepochopením a bolestnými zásahy, které ho provázely. Byl vystaven nejen fyzickým útokům zlého ducha, ale i lidským podezíráním, omezením jeho kněžské služby a nepochopením ze strany církevní autority. Přesto zůstal věrný, v pokoře nesl nespravedlivá obvinění a ukazoval, že pravá svatost se potvrzuje vytrvalostí. Jeho příklad připomíná slova apoštola Petra: „V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně.“ (1 Pt 2,19). V době, kdy mnozí zpochybňují institucionální rozměr církve a uchylují se k individualistickým formám „spirituality“, je svědectví sv. Pia pozváním k hluboké věrnosti. Přestože byl někdy nespravedlivě souzen, nikdy se nepostavil proti církvi – naopak, vždy zdůrazňoval poslušnost papeži a svým představeným. V jednom z dopisů píše: „Poslouchat je lepší než obětovat.“¹⁶ Tato věrnost se stává znamením, že opravdová svatost nemůže existovat mimo společenství církve, která je Kristovým tělem.
Sv. Pio svým životem varuje před tím, co dnes znovu nabývá na síle – před okultismem, relativismem a iluzí „nové spirituality“. Jeho duchovní zkušenost ukazuje, že zlo není abstraktní pojem, ale osobní skutečnost, která člověka svádí a zotročuje. Na druhé straně připomíná, že jedině Kristus je „Via, Veritas et Vita“ (Jan 14,6). Zkušenost s proudy New Age, esoteriky či magických praktik dneška vyžaduje znovu připomenout, že pravá svoboda a ochrana se nachází pouze v Kristu a ve svátostech církve. Svědectví sv. Pia nás tedy povzbuzuje, abychom se nevzdávali navzdory vnějšímu tlaku či vnitřním pochybnostem. Jeho život ukazuje, že křesťan má čelit pokušením s vytrvalostí v modlitbě, věrností církvi a ochotou nést svůj kříž. Pio se stává aktuálním vzorem pro každého, kdo chce čelit temnotě dnešní doby a přinášet světlo Krista: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Řím 12,2).
Rodiny se často setkávají s náročnými situacemi – nejistota výchovy, finanční tlak, rozpad vztahů. Sv. Pio ukazuje, že právě každodenní oběti rodinného života se mohou stát duchovní obětí sjednocenou s Kristem. Rodiče, kteří trpělivě vychovávají děti, snášejí každodenní starosti a zachovávají věrnost, se stávají živým oltářem, kde se slaví Kristova oběť.
Mladí lidé jsou dnes zvlášť pokoušeni iluzemi snadného štěstí, virtuálními světy a falešnými vzory. Sv. Pio svým životem
připomíná, že skutečná velikost člověka se rodí v tichu modlitby, ve statečnosti nést kříž a v odvaze jít proti proudu. Jeho příklad zve mládež k tomu, aby nenechala svůj život rozptýlit v prázdných nabídkách světa, ale aby našla smysl v Kristu. Sv. Pio je konkrétním svědectvím, že duchovní síla nepřichází z magie, esoteriky či okultismu, ale z Kristova kříže a ze svátostí. Jeho boj se zlým ukazuje, že démon je skutečností, ale je zároveň poraženým nepřítelem – a jediné pravé světlo je Kristus, „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ (Jan 1,9).
8. Závěr: spiritualita kříže a naděje
Život sv. Pia z Pietrelciny zaznamenaný v epistolářích nám ukazuje, že skutečný boj se zlem není veden mocí člověka, ale mocí kříže Kristova. Zlo má sílu jen potud, pokud se člověk odvrací od Krista a odmítá nést svůj kříž. Sv. Pio to vyjádřil prostě, ale s hlubokou teologickou zkušeností: „Ďábel je jako pes přivázaný na řetěz; pokud se mu příliš nepřiblížíš, nemůže tě kousnout.“¹⁷ Zlo tedy působí jen v mezích, které Bůh připustí, a tam, kde mu člověk otevírá prostor slabostí nebo nevěrou. Pro sv. Pia byla odpovědí na tuto skutečnost spiritualita kříže. V jednom z dopisů píše: „Bez kříže nelze skutečně milovat Ježíše, a bez Ježíšovy lásky se kříž stává nesnesitelným.“¹⁸ Tím ukazuje, že kříž a láska se vzájemně osvětlují – pouze v lásce k Ukřižovanému se kříž stává pramenem života, nikoli nesnesitelným břemenem. A tak mohl říci: „Srdce se neboj: Ježíšův kříž je pečetí nebe.“¹⁹ Na závěr je dobré si připomenout, že tajemství a svědectví sv. Pia se dotýká samého jádra mystické zkušenosti. Jak připomíná teolog Luigi Borriello,²⁰ mystika není fenomén (bilokace, levitace, stigmatizace), ale iniciativa Boha, který se daruje člověku a vtahuje ho do svého tajemství. Apoštol Pavel tento rozměr vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,20). Mystik je ten, kdo zakusil, že jeho život je skryt v Kristu, a že pravá moc není v soběstačnosti, nýbrž v totální „závislosti“ na Bohu.
Takto i sv. Pio svědčí, že kříž je místem sjednocení s Bohem a pramenem naděje. Spiritualita sv. Pia proto zve každého z nás, aby ve světě relativismu, násilí a falešných „nových spiritualit“ znovu objevili moc Kristova kříže: v pokoře, v lásce a v oběti. To je pravá odpověď na zlo – ne v zastrašování a hrozbách, ale v tiché síle kříže, která přináší svobodu a naději.
Můžeme zakončit naši přednášku modlitbou, která je sepsaná na základě slov otce Pia, obsažených v dopise z 21. května 1913 (Epistolář I, str. 128):
Matko milosrdenství, utěšitelko zarmoucených, pohleď na mne ve chvílích slabosti a temnoty. Ty víš, že vše, co konám, chci činit z poslušnosti a z lásky k Bohu.
Přijmi mou rozechvělou modlitbu a posilni mé srdce, abych se nezalekl přísnosti tvé tváře ani zkoušek, které dopouštíš, protože vím, že stojíš po mém boku se svým Synem.
Pane Ježíši Kriste, tvůj pohled je spravedlivý a tvé milosrdenství nekonečné. Jsi mým ochráncem a mým vítězstvím. Ať mě neochromí lidské řeči ani posuzování, protože Ty a tvá Matka jste mým štítem a mou obranou.
Svatý anděli strážný, stůj při mně v boji, dej mi odvahu a věrnost, abych zůstal pevný uprostřed zkoušek a kráčel vždy cestou poslušnosti a naděje.
Nebeský Otče, Synu a Duchu Svatý, přijměte mou slabost a proměňte ji v sílu. Ať i má utrpení slouží k větší slávě Boží a k dobru církve. Amen.
Mons. Karel Orlita
1 Omnia enim eorum opera, preces et incepta apostolica, conversatio coniugalis et familiaris, labor quotidianus, animi corporisque relaxatio, si in Spiritu peragantur, imo molestiae vitae si patienter sustineantur, fiunt spirituales hostiae, acceptabiles Deo per Iesum Christum (cf. 1Pt 2,5), quae in Eucharistiae celebratione, cum dominici Corporis oblatione, Patri piissime offeruntur. Sic et laici, qua adoratores ubique sancte agentes, ipsum mundum Deo consecrant.
2 »L'altra notte la passai malissimo; quel cosaccio da verso le dieci, che mi misi a letto, fino alle cinque della mattina non fece altro che picchiarmi continuamente... Credevo proprio che fosse quella propriamente l'ultima notte di mia esistenza; o, anche non morendo, perdere la ragione« (Lettera del 28 marzo 1911)
3 »Mi sento venir meno tutte le forze; la battaglia è proprio al suo ultimo stadio, da un momento all'altro mi sembra di rimanere soffocato dalle acque della tribolazione... Sono solo a combattere, e di giorno e di notte, contro un nemico sì forte e sì potente« (Lettera del 1 aprile 1915)
4 „Satana sfrutta con le sue arti il doloroso e contrastante stato in cui viene a trovarsi l'anima abitualmente avvolta in dense tenebre... spinge l'anima verso il precipizio della disperazione“ Padre Pio Epistolario I
5 Sv. Terezie z Avily ve svém Životě (Vida, cap. 31–32) popisuje opakované fyzické i duchovní útoky démonů.
6 „Quante volte – mi ha detto Gesù poc'anzi – mi avresti abbandonato, figlio mio, se non ti avessi crocifisso. Sotto la croce s'impara ad amare ed io non la dò a tutti, ma solo a quelle anime che mi sono più care“ (Lettera del 13 febbraio 1913)
7 „Io non so quale sia la causa per cui Iddio finora non si sia mosso a pietà di me col liberarmi; so questo solamente che lui non opera senza fini santissimi, utili a noi“ (Lettera del 10 gennaio 1911)
8 «Glorificare Iddio e la sua divina Madre… giorno e notte col Rosario perpetuo» (Epistolario III, 31 ottobre 1916).
9 «Gesù mio sospiro, mia vita… con te io sia pel mondo via, verità, vita» (Epistolario III).
10 „Da parecchio tempo sento in me un bisogno, cioè di offrirmi al Signore vittima per i poveri peccatori e per le anime purganti…“
11 „Gesù stesso vuole le mie sofferenze, ne ha bisogno per le anime“
12 „Soffro e soffro assai… io non bramo punto di essere alleggerita la croce, poiché soffrire con Gesù mi è caro“
13 «Il padre lettore fu sempre il mio direttore ordinario e nessun uomo come lui conosce sì a fondo il mio interno; a lui son ricorso sì frequente aprendogli tutte le piaghe dell'anima mia senza ritegno e senza timore alcuno…» (Epistolario I).
14 «Deh!, per carità non mi negate il vostro soccorso, non mi negate i vostri ammaestramenti, sapendo che il demonio più che mai va infierendo contro la navicella del mio povero spirito… Sono solo a combattere, e di giorno e di notte, contro un nemico sì forte e sì potente…» (Epistolario I).
15 «L'unica tavola di salvezza nell'imperversare della tempesta è l'autorità; l'unico faro di luce nella foschia caliginosa della notte dello spirito è l'autorevole parola di chi lo guida; il solo punto di appoggio che lo regge in piedi e lo tiene in equilibrio, mentre
gli sembra di avanzare a tentoni, è 'il pensiero dell'autorità'.»
16 «Obbedire è meglio che sacrificare» (Epistolario I).
17 «Il demonio è come un cane legato alla catena; se non ti avvicini troppo, non ti può mordere» (Epistolario III).
18 «Senza la croce non si giunge ad amare davvero Gesù, e senza l'amore di Gesù la croce diventa insopportabile» (Epistolario II)
19 «Il cuore non tema: la croce di Gesù è il pegno del paradiso» (Epistolario I).
20 P. Luigi Borriello OCD, bosý karmelitán (Torre del Greco, Napoli), je významný teolog specializovaný na mystiku a duchovní teologii. Působil jako profesor teologie spirituality sekce sv. Tomáše, Fakulty teologie jižní Itálie v Neapoli (Capodimonte) a jako profesor teologie mystiky a dějin spirituality na Papežské univerzitě Teresianum v Římě. Je konzultorem Dikasteria pro kauzy svatých a Dikasteria pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. V rámci svého řádu zastával úřad provinciála Neapolské provincie bosých karmelitánů. Je autorem početných odborných