1. 9. 2009
Pevná víra dává jistotu pravdy a přesvědčivost lásky.
"La fede salda dona certezza della verità e sicurezza dell’amore."
2. 9. 2009
Boží plán může být satanem napadán, avšak nemůže jím být zničen. Zůstaň s Bohem a s Ním uskutečníš jeho plán.
"Il disegno di Dio può essere lottato ma non eliminato da satana. Rimani con Dio e con Lui realizzerai il Suo disegno. "
3. 9. 2009
Nesmrtelný člověk zůstává navěky. To, co je ve světě pomíjivé, nemůže být nikdy schopno realizovat člověka.
"L'uomo immortale rimane per sempre, ciò che passa del mondo non può mai essere capace di realizzare l'uomo."
4. 9. 2009
Boží vůle je „pracovna“, v níž se každý člověk realizuje.
"La Volontà di Dio è il laboratorio nel quale ogni uomo si realizza."
5. 9. 2009
Čas je dar, který Bůh dává každému z nás. Neztrácej už čas, protože jinak bys ztratil drahocenný dar, v němž jsi povolán realizovat Boží plán pro věčnost.
"Il tempo è un dono che Dio da' a ciascuno di noi. Non perdere più tempo perché perderesti un dono prezioso nel quale sei chiamato a realizzare il disegno di Dio per l'eternità."
6. 9. 2009
Zlý duch někdy zaměňuje Boží vůli za ztrácení času, když čekání na aktivitu, přestože je chtěná Bohem, není vysvětlitelné.
"A volte il maligno confonde la Volontà di Dio con la perdita di tempo se l'attesa per l'attività, pur voluta da Dio, non è spiegabile."
7. 9. 2009
Nikdy nezhasínej úsměv na rtech, jednoduchost srdce překoná jakýkoli smutek.
"Non spegnere mai il sorriso sulle labbra, la semplicità di cuore supera qualsiasi tristezza."
8. 9. 2009
Bratrská láska je pramenem zásluh pro nebe.
"La carità fraterna è la sorgente dei meriti per il Cielo."
9. 9. 2009
Od Ježíše pochází přikázání bratrské lásky; od bratrské lásky musíme vyjít, abychom byli ve všem poslušní Ježíši.
"Da Gesù parte il comando della carità fraterna, dalla carità fraterna si riparte per ubbidire in tutto a Gesù.
10. 9. 2009
Neztrácej odvahu, jestliže je tvá víra příliš malá; stačí, když je jako hořčičné zrnko, aby přenášela hory.
"Non ti scoraggiare se la tua fede è piccola piccola, basta che sia quanto un granello di senapa per spostare le montagne."
11. 9. 2009
Víra je dar. Poslušnost ji živí, zatímco bez poslušnosti pohasíná.
"La fede è un dono che l’ubbidienza tiene in esercizio e senza di essa si spegne."
12. 9. 2009
Naprostá trpělivost není ta, která přijímá urážku, nýbrž ta, která na zlo odpovídá dobrem.
"La pazienza piena non è tanto quella che accoglie l'offesa quanto quella che risponde col bene al male."
13. 9. 2009
Víra je světlo, které umožní vidět zmatek, aby se mu dalo vyhnout.
"La fede è luce che fa vedere la confusione per evitarla."
14. 9. 2009
Dobré skutky jsou pravým vyjádřením víry.
"Le opere buone sono la vera espressione della fede."
15. 9. 2009
Ta největší víra se uplatňuje v bratrské lásce.
"La fede più grande si esercita nella carità fraterna."
16. 9. 2009
Bratrská láska je tím jediným pravým setkáním s bližním.
"La carità fraterna è l'unico vero incontro col prossimo."
17. 9. 2009
Pokora je Ježíšův příbytek. Když chybí pokora, nemá Ježíš kde přebývat.
"L'umiltà è la dimora di Gesù, senza l'umiltà Gesù non ha dove dimorare."
18. 9. 2009
Největším úsilím duše je učit se být pokornou. Pokora je totiž (jako) páka, která „přetáčí“ celou hříchem narušenou přirozenost.
"Lo sforzo più grande di un'anima è imparare ad essere umile, perché l'umiltà è la leva che rovescia tutta la natura corrotta."
Lidská přirozenost je po prvotním hříchu nakloněna ke lži a ke zlu. Přirozeně člověk tíhne spíše k pýše, než k pokoře. Proto získávání ctnosti pokory vyžaduje tolikeré úsilí. Pokora je opakem pýchy, a tudíž je mnohdy naprostým opakem toho, k čemu člověk přirozeně tíhne, co přirozeně cítí a co si myslí. V dnešní myšlence je přirovnána pokora k „páce“, která onu lidskou přirozenost přetáčí úplně „naruby“. Padre dnes říká, že získat pokoru vyžaduje úsilí, a to největší úsilí. Proto neztrácej odvahu, jestliže vnímáš a zakoušíš přirozený odpor, nesoulad s tím, k čemu tě vede tvá přirozenost, přestože se ji snažíš uvést do souladu s Boží vůlí. Neztrácej odvahu, jestliže vidíš stále jen své pády, a když se ti zdá, že spíš podléháš, než vítězíš. Odvahu! Pán se víc dívá na tvé úsilí než na výsledek.
19. 9. 2009
Jednoduchost je stav duše toho, kdo je v ráji, protože radikálně vylučuje vše, co není správné, dobré a svaté.
"La semplicità è lo stato d'animo di chi è in Paradiso perché esclude radicalmente ciò che non è giusto, buono e santo."
Člověk, jehož srdce je „jednoduché“, prožívá vnitřní štěstí, protože se nezabývá věcmi, které plodí smutek. Nepozastavuje se nad tím, co vidí kolem, přestože kvůli mnoha věcem či lidem trpí, nebo se za ně vroucně modlí. Ve všem spoléhá na Boha a v ničem na sebe. Dělá vše, co může, vědom si toho, že vše záleží na Bohu. Vidí v Bohu milujícího Otce, který se postará o vše, nač on sám nestačí. A toto vědomí vytváří onen „ráj“, který již nyní ve svém nitru zakouší.
20. 9. 2009
Nehleď na lomoz světa, na nedostatek citlivosti a rozmanitá rozptylování. Zaměř svůj pohled na Ježíše, který se na tebe dívá. Dávej pozor na to, kam kladeš nohu a kráčej, kráčej a neochabuj.
"Non badare al frastuono del mondo all'assenza dei sentimenti e alla varietà delle distrazioni ma punta gli sguardi a Gesù che ti guarda, sta' attento dove metti i piedi e cammina, cammina e non ti stancare."
To, co člověk vnímá, co vidí kolem sebe, ho může natolik ochromit, že ztratí odvahu kráčet v duchovním životě dál. Je jisté, že kdo došel dál, ten se musí mnohdy utkat s daleko většími obtížemi, než ten, který sotva kráčí na začátku cesty. Neochabuj tedy, jestliže vidíš, že vše kolem je tak děsivé, nedbej na to, když se ti zdá, že nikde nenacházíš odpočinek a třeba ani spřízněnou duši – spoluputujícího na cestě, který by tě podepřel v době zkoušky a jako Šimon podepřel tíhu kříže. Dívej se na Ježíše. A když si myslíš, že to všechno dopustil On, pokoř se před ním a z hloubi svého srdce mu řekni: „Ježíši, to všechno si zasloužím. Ale věz, že i kdybys mě chtěl zabít, přece tě nepřestanu milovat.“ Neboj se, zkouška nepotrvá navždy. Po noci přichází den a po bouřce slunce. Žalmista o tom říká: „Proč se má duše rmoutíš, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, znovu mu budu vzdávat chválu – jen Jemu. On je můj Bůh.“
21. 9. 2009
Duchovní život je Kristus. S Kristem budeš vždy na cestě pravého duchovního života.
"La vita spirituale è Cristo. Con Cristo sarai sempre nella via della vita vera dello spirito."
Dnešní myšlenka ujišťuje a upokojuje duši, která se odpovědně vydává na cestě duchovního života za Kristem a snaží se jej následovat. Možná jí vzchází obava, že by se snad mohla na cestě ztratit, zatoulat, právě proto, že se cesta místy zdá příliš neschůdná, strmá, úzká, proplétaná jinými cestami. Kdo se v tom pak má vyznat!? Neboj se. Když zaměřuješ svůj pohled na Ježíše, nemůžeš se ztratit. A není třeba trápit se tím, když ho snad nevnímáš, nevidíš a nezakoušíš. On je tady. Je u tebe, a dokud jej od sebe neodeženeš tím, že „nebudeš chtít“, pak tu bude vždy a bezpečně tě povede i těmi nejstrmějšími a nejnebezpečnějšími cestami, a to zvláště tehdy, když tyto cesty nevybíráš ty, ale On. Důvěřuj! On ví, co dělá a proč zrovna tuto cestu pro tebe nyní vybírá.
22. 9. 2009
Utrpení je opravdovým, i když přísným, učitelem duchovního života, protože připravuje ke zřeknutí a učí poslušnosti.
"La sofferenza è la vera maestra, anche se severa, della vita spirituale perché dispone alla rinunzia e insegna l'ubbidienza."
Klíčem k porozumění textu dnešní myšlenky je verš z listu Židům, kde jeho autor píše o Ježíši: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy...“ (Žid 5,8). Utrpení v sobě obsahuje dvě součásti: zřeknutí a sklonění se před Bohem (tj. zřeknutí a poslušnost). Utrpení je samo o sobě absencí nějakého dobra – proto „zřeknutí“ – člověk se něčeho (chtě nechtě) zříká, něco mu schází a jako křesťan by se měl s pokorou „sklonit“ před Boží vůlí, a tedy přijmout svůj aktuální stav. To znamená přijmout utrpení v poslušnosti. Tímto způsobem je utrpení „učitelem“, který „vyžaduje“ zřeknutí, ale učí poslušnosti. Učí však poslušnosti synovské, ne otrocké!
Dnešní myšlenka poukazuje na utrpení jako pozitivní hodnotu, díky níž se člověk připravuje (disponuje) na zřeknutí a na poslušnost vůči Bohu. Být poslušný, tj. konat jenom a pouze Boží vůli, znamená žít jako šťastné Boží dítě, které vnímá Boha jako svého Otce, který ví, co dělá a ve všem a skrze všechno sleduje pouze dobro – v první řadě mé a potom taky skrze mě dobro druhých. Takový je Bůh. A jako jeho dítě se mohu radovat, přestože musím nyní snášet nějaké utrpení, protože On má vše ve svých rukou a já věřím, že On je dobrý a nechce nic, než dobro. Tak proč se bát?
23. 9. 2009
Utrpení je tajemnější než cokoli jiného, protože odnímá málo a obohacuje o mnohé.
"La sofferenza è quanto mai misteriosa perché priva di poco e arricchisce di molto."
Utrpení bývá popisováno jako tvrdá slupka, pod kterou se skrývá sladký plod. Člověk se obvykle zastavuje u slupky a nechce se mu „prokousat“ až k ovoci. Proto tolik lidí utrpení nechce (slupka je totiž velmi hořká)… Kdo však přijme utrpení v poslušnosti, „prokouše“ tvrdou nechutnou slupku, dostane se k plodu. Tím plodem jsou duchovní dary, kterými Pán obohacuje svoje věrné, očišťuje jejich srdce, podporuje ctnosti a obohacuje jimi duši. Otec Pio říkával, že utrpení vzdává slávu Bohu, pomáhá duším v očistci a také bratřím, putujícím v tomto “pozemském vyhnanství“. Taky říkával, že miluje utrpení ne pro ně samé, ale kvůli dobrům, která přináší. My jako křesťané navíc víme, že kříž je podmínkou následování Ježíše. Nebojme se tedy kříže – tohoto tajemného „ovoce“, které odpuzuje svou tvrdou slupkou. Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, vezmi kříž a následuj mě“.
24. 9. 2009
Bolest vyplývající z každodennosti převyšuje utrpení a radosti, které pomíjí.
"La pena del quotidiano è superiore alle sofferenze e alle gioie che passano."
Dnešní myšlenku lze pochopit ve smyslu, že obyčejnou každodennost – tu „šedou monotónnost“ – je těžší snášet než jednotlivá utrpení, která tu dnes jsou a zítra už třeba nejsou. Stejné je to i s radostí – bývá to záležitost dočasná, která dnes je a zítra už třeba ne. Na rozdíl od této „pomíjivosti“ se zdá „každodennost“ jako nekončící stereotyp, který si vyžaduje mnohem větší lásku a věrnost, než je to u jednotlivých pomíjejících stavů a pocitů. A přece právě tato stálá poslušnost a vytrvalost v každodennosti (aniž by tě to omrzelo), je tím největším projevem lásky, který můžeš Bohu dát. Nemyl se, nemáš se zaměřovat na nějaký velký skutek, na heroické snášení nějakého utrpení (které by sis dokonce přivodil sám), protože toto tě spíš povede k pýše než k lásce. Naopak, tou cestou lásky je ta, kterou v církvi ukázala sv. Terezie z Lisieux – cesta lásky skrze drobné, nenápadné skutky, neustále, den co den, chvíli co chvíli. Toto je cesta lásky, která je Bohu milejší než velké hrdinské skutky, konané domýšlivou a pyšnou duší, která si namýšlí, že tím Boha oslavuje (a přitom tím hledá jen svou vlastní slávu – i když si to neuzná). Neboj se kráčet cestou pokorné každodenní lásky (skrze láskyplné konání všeho, co den přináší – přestože je to „pořád stejné“). Když takovou věrnost Pán uvidí, jistě se k tobě skloní se svou nekonečnou láskou, protože to, co jej přitahuje, je pokora. A kdo ví, možná, že tě pak povolá k nějakému „většímu skutku lásky“, protože „Kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém“.
25. 9. 2009
Každodennost je banka, ze které můžeš poslušností získat věčnost.
"Il quotidiano è la banca da cui puoi riscuotere con l'ubbidienza l'eternità."
Dnešní myšlenka je tak jasná, že není třeba ji příliš rozvádět. Poukazuje se v ní opět na hodnotu každodennosti, která, když je prožívaná ve stálé poslušnosti (- Boží vůli, tomu, co Bůh předkládá i tomu, co dopouští), se stává zdrojem pro věčnost, čili pro věčnou radost a štěstí zakoušené v Boží přítomnosti. A tak si už nestýskej na to, že je to pořád stejné, monotónní. Ani příliš neplač nad tím, že každý den se opakují nesčetná pokušení a utrpení, protože i ony vytváří tuto vzácnou „každodennost“, která ti má „vydělat“ věčnou slávu.
26. 9. 2009
Jako je dítě ve všem závislé na tatínkovi a mamince, tak ten, kdo se stává dítětem, je ve všem závislý na Ježíši a Panně Marii.
"Come il bambino dipende in tutto dal papà e dalla mamma, così chi diventa bambino dipende in tutto da Gesù e dalla Madonna."
Slovo „závislost“ může vyznívat dosti negativně, jedná se zde však o ten nejkrásnější a nejněžnější oboustranný postoj. Nejedná se o takovou „závislost“, že by člověk nic nemohl sám udělat, jakoby byl jakousi loutkou v rukou Božích. Jedná se o bytostný postoj důvěry. Když jsi jako dítě, očekáváš vše od toho, komu důvěřuješ. Je to zároveň velice přirozené – dítě neuvažuje o tom, že je „závislé“. Ono prostě důvěřuje, nezaobírá se tím, co nedokáže udělat či pochopit. Ve své jednoduchosti prožívá takový postoj důvěry, spolehnutí se, a to je vše. Na druhou stranu maminka a tatínek, nemohou zapomenout na své dítě, velmi dobře vědí, co všechno ono ještě nedokáže a sami se starají o vše, co vidí jako potřebné a dobré pro toto své dítko, které nade vše milují. Toto je onen postoj závislosti – je to oboustranný postoj – na jedné straně důvěra a na druhé straně starostlivost. Ať jedno, tak druhé je postojem a projevem velké bytostné lásky.
27. 9. 2009
Život člověka je radost i bolest, které spolu musí koexistovat v jediném životě. Svatí trpí radujíce se a radují se trpíce.
"La vita dell'uomo è gioia e dolore che devono coesistere insieme nell'unica vita. I santi soffrono gioendo e gioiscono soffrendo."
28. 9. 2009
Úsměv je při vlídném přijímání bližního objetím, které tiskne k hrudi více než obyčejný pozdrav.
"Il sorriso nell'accoglienza del prossimo è un abbraccio che stringe al petto più del semplice saluto."
V dnešní myšlence je zdůrazněn význam úsměvu, který může mít pro bližního též „léčivé“ účinky. Může bourat bariéry předsudků, může překonat ostych, který bližní cítí, a zvláště je projevem vroucího přijetí a výrazem otevřenosti vůči němu. Nejde však o jakýkoli úsměv. Některé formy úsměvu mohou naopak vzbudit u bližního odpor a podpořit jeho obavu, ostych či předsudek. Úsměv, který pomáhá bližnímu, je ten, který vychází spontánně z čistého srdce. Není to tedy nic umělého. Je to spontánní projev milosrdné lásky vůči bližnímu, kterému se tak dává najevo, že je drahý a plný důstojnosti, navzdory všem svým nedostatkům. Úsměv tohoto typu může být pro bližního dokonce jedním z prostředků obrácení, pakliže vychází z lidského srdce, v němž přebývá milosrdná Boží láska.
29. 9. 2009
Jak často pamatuješ na anděla strážného? Už jsi mu někdy poděkoval?
"Quante volte ti ricordi dell'Angelo Custode che ti è a fianco? Lo hai mai ringraziato?"
30. 9. 2009
Pravá pokora se rodí ze spravedlnosti a zdokonaluje se v lásce.
"La vera umiltà nasce dalla giustizia e si perfeziona nella carità."
Pokora znamená „být na svém místě“. Vychází ze ctnosti spravedlnosti, skrze kterou dává člověk každému to, co mu náleží (Bohu, bližním, sobě, tvorům). Pokora je oním uznáním svého vlastního místa a zároveň místa toho druhého, které pokorný člověk nezastoupí – nepostaví se na ně, protože ví a schvaluje to, že patří někomu jinému. Ovšem ani tento postoj nestačí. Kdyby člověk stroze zůstával jen při chladné „spravedlnosti“, stále by nebyl Bohu příliš podobný. Bůh je Láska, a tedy i veškeré naše postoje by měly vycházet z lásky a směřovat k ní. Láska je tak dynamická, že může dokonce způsobit, že člověk „ze svého místa vyjde“ a postaví se na jiné místo, které mu vlastně nenáleží. Láska je více než všechna pravidla a nezřídka je překonává. Abys však mohl být veden láskou – správným směrem, musíš být blízko tomu, který sám je Láska, a také si svůj „směr“ nechat překontrolovat. Protože, jak říkal jeden svatý, „lépe je belhat se po cestě, než utíkat mimo cestu“. A to by se mohlo stát, kdyby si člověk domýšlel, že směr, kterým utíká, je ten dobrý, ten nejlepší, ten Bohu milý. A přitom by se nechával vést jen svou vlastní ctižádostivostí, aniž by to tušil. A jestliže si svou cestu neověří (např. u dobrého kněze), může se stát, že se bude „cestě“ stále víc vzdalovat.